Slova

O nekadeřnictví bez konce

22. prosince 2012 v 10:22 | christina machart
Romány a povídky by měly začínat tak, aniž by čtenář poznal, že se jedná o román či povídku. Nikdy proto nezačínejte své dílo slovy "tento román..." nebo "tato povídka...". Čtenáři románů, by byli pohoršení, že čtou povídku a čtenáři povídek by byli šokováni, neboť si přečetli román. Staré klišé "byl jednou jeden..." většinou končí slovy "žili nešťastně až do smrti" a ačkoliv se čtenář nemůže konce dočkat, je nepřirozené, aby jej znal hned na počátku knihy. Častokrát se některým spisovatelům děje nepříjemná věc, která absolutně mění děj příběhu. Kreativní čtenář má ovšem velkolepou možnost- vymyslet obsah!

Byl jednou jeden...





A žili nešťastně až do smrti

Představím vám nejprve hlavního hrdinu, tento člověk není muž ani žena, není hezký ani ošklivý a už vůbec to není člověk. Tento hlavní hrdina v tomto příběhu nehraje vůbec žádnou roli, ale stojí za zmínku.

Tento příběh má mnoho stránek, želbohu- neviditelných.

"Nechám si narůst dlouhé vlasy" Povídá maličký chlapec s hlavou hladkou jako vajíčko
"Nač?" odpoví jednoslovně jeho druhé Já
"Abych si je mohl ostříhat!" Vykřikne procítěně slovo "ostříhat"

Chlapec utíká ve víru mlhy a z nebe naň padají ustřihlé vlasy, blonďaté, ryšavé i černé jako uhel. Prodírá se záplavou kadeří nůžkami, jež si vzal na cestu. Z nebe se řítí statisíce ostrých nůžek a svým umem stříhají bezmocné kadeře.
Na kraji mlhy, za ukřižovanou Láskou, stojí malá útulná budova.
"Nekadeřnictví!" Zaraduje se chlapec. Zaťuká na dveře.
"TADY SE NEKLEPE!" zaslechne pronikavý hlas
"VYSTUP BLÍŽ!" praví o trochu přívětivěji.
Chlapec s odhodláním vystoupí blíže a usadí se na kadeřnické křeslo.
"Nestříhejte mě!" poručí směle
"Milé rád vás Nestřihám!" usměje se
Nekadeřník se pustí do práce a nestříhá jak je v jeho silách.
"To jste mě krásně nestříhal" radostně povídá chlapec, zcela nově nestříhán.
"Myslíte, že bych se mohl státi taktéž nekadeřníkem?" Zardí se.
"Ovšem že ne, státi se nekadeřníkem vyžaduje určitý um, jež želbohu postrádáte" Učeně zvedne hlavu.
A tak se chlapec spokojí s novým nestřihem a vstoupí dál.V onu samou chvíli kdosi zamordoval a unesl krásnou dívku, rozhodně to stojí za zmínku! Ráda bych tento příběh dokončila, nicméně nemohu!Neboť konec utekl, aniž bych jej dohonila.

pláčemkuzdraví

3. října 2012 v 16:36 | christina machart
Byla jednou jedna dívka, která si z čista jasna řekla, že bude plakat. A tak se dala do usedavého pláče. Marně se jí snažili utěšit čtením pohádek, marně ji rozveselovali, naopak se dala ještě do usedavějšího pláče. Od té doby plakala bez ohledu na situaci. Zemřela ji babička- plakala, hrála kopanou-plakala,myla nádobí-plakala,spala-plakala. Rodiče si s ní nevěděli rady a tak jí poslaly k lékaři, doktor popisoval jakým pláčem dívka plakala v tu a tu chvíli a po dlouhé odmlce se uráčil říci, že si vše rozmyslí a poté zavolá, beze slov ztrápení rodiče odcházeli z bílých čekáren, beze slov odcházela jejich dcera, jen občas vzlykla.
Uběhlo 10 let od doby, kdy začala dívka plakat. Její stav byl stále stejný. Po desetiletém rozjímání vytočil doktor číslo rodičů, kteří se jejím pláčem už dlouho netrápili. Oznámil jim, že mají zvýšit počet komedii a zavěsil bez jakéhokoliv vysvětlení. Rodiče připoutali dívku ke křeslu a pustili televizi a není divu, že se dívka brekem zajíkala ještě více než obyčejně, avšak rodičům to dávno nepřipadalo divné.
"Nezvedneš se dokud se nezasměješ!" řekl ji s vážnou tváří otec.
A tak byla puštěna první komedie- rodiče si řekli, že po první komedii nemohou čekat hned tak jen úspěch, druhá komedie - jejich dcera vzlyká v křečích ,třetí komedie - rodiče ztrácí trpělivost, čtvrtá komedie- dcera se zajíká pláčem. Najednou obraz vypne.
"Tak ty se nebudeš smát?" rozhořčeně povídá otec
dcera brečí.
Od té doby se komedie v rodině nesledovaly.
Jednoho dne šla dívka po ulici, usedavě plakala, náhle uviděla jak z okna padá malá tečka, jež se zvětšuje, má stále jasnější tvar, má krk,ruce,nohy a dopadá na chodník, poznamenaný červenou tekutinou. Zastavila se a přestala plakat.

Jak vyhyne lidstvo?

1. července 2012 v 11:13 | christina machart
Jeden muž zabil jiného muže v afektu v hádce, dalo by se tedy říct že jiný muž by mohl zabít jednoho muže, takže za to vlastně nikdo nemohl a byla to shoda okolností. Když spadne letadlo a pilot si pobrukuje a klimbá, je to taky nešťastná náhoda a shoda okolností? Kdyby tam byl kdokoliv jiný, také by to letadlo spadlo? Inu, k tématu byla jedna žena a ta velice nenáviděla jednoho muže, protože zabil jejího manžela- v hádce a v afektu. Chovala k němu obrovskou nenávist a dávala mu celou nešťastnou situaci za vinu. Chtěla mermomocí, jejího manžela pomstít, tak vzala kuchynňský nůž, kterým se nedal krájet ani banán a bodla ho do zad, když šel ke svému autu v garáži. Ovšemže byla ve vězení, ale chtěla přece jenom pomstít svého muže a zabít vraha, jenomže v tu chvíli se ona sama stávala chladnokrevným vrahem. Když ale tolik svého manžela milovala, nemohla být přece chladnokrevná. Jeden muž, který zabil jiného muže, manžela ženy, která zabila právě tohodle jednoho muže, měl syna. Syn se stal sirotkem v dětském domově, protože neměl maminku a ani jiné příbuzné, o kterých by se vědělo. Syn viděl v ženě vraha, který mu sebral jediného příbuzného, milovaného otce a chtěl jej pomstít. Když byla žena puštěna z vězení a syn byl už dost starý na to, aby se o sebe postaral, zabil ji když spala. Bydlela totiž v přízemí, bylo horko a měla otevřené okno. Ze syna byl rázem vrah, vrah ženy, která zabila jeho otce, protože milovala svého muže, který byl zabit otcem onoho syna, který zabil tuto ženu. A tak se všichni- kromě manžela té ženy, stali vrahové. Ale vždyť to byla hádka, ošklivá hádka, co by se stalo, kdyby jeden muž, nezabil toho druhého? Když našli ženu udušenou v posteli, všichni brečeli, aniž by si uvědomovali, že ona sama byla vražedkyně a že si smrt vlastně zasloužila. Pozůstalým došlo, že vraždil syn muže, který zabil manžela mrtvé ženy, která zabila muže, který zabil jejího manžela. Tak si na něj počkali, když šel z práce a zkopali ho do bezvědomí, bezvědomí, které trvá navždy. Cítili se hrdí, že pomstili svou krev.
Pak se najednou přihlásili jakýsi vzdálení příbuzní, kteří chtěli dědictví syna, který zabil ženu, protože zabila jeho otce, protože zabil jejího manžela. Jenomže bohužel, syn nic neměl a tak vzdálení příbuzní zase zmizeli. Příbuzní té ženy jednou šli pomalým krokem přes přechod. Nikde žádné auto, přecházejí přes červenou. Tu se vyřítila tramvaj a přibuzní- jelikož to byli již staří lidé a měli pěkné hole či berle, nestačili běžet a tramvaj je prostě přejela. Do toho se vmotala ještě žlutá škodovka, která narazila zezadu na tramvaj a zabila čtyři lidi. Dalo by se tedy říct, že za všechno mohli ti příbuzní, té ženy, která pomstila svého manžela, který byl zabit mužem, který měl syna a zabil onu ženu. Jenomže zezadu se přihnala ta škodovka. Byl to jakýsi člověk, který ukradl auto- bůhví kvůli čemu a nestačil brzdit, protože ani nechtěl, chtěl být co nejdál od místa, kde ukradl to poškrábané auto. Takže měl na svědomí vlastně vraždu, za kterou ale mohli příbuzní té ženy a z tramvajáka se vlastně taky stává vrah. Jenže ony šly přes červenou. A koho to zajímá? zabil je je a ten kdo zabíjí se jmenuje vrah. Muž v žluté škodovce je mrtvý, asi kvůli příbuzným té ženy, které zabili syna, který zabil tu ženu, která zabila otce toho syna, který zabil manžela té ženy v hádce a v afektu. Ale kdyby se tam ta tramvaj nepřiřítila, tak by se vlastně nic nestalo, kdyby přibuzní té ženy nešli přes červenou, taktéž by se nic nestalo, otázkou je, jestli by poškrabaná ukradená škodovka narazila do tramvaje tak či tak....

Cigarety

11. prosince 2011 v 18:35 | christina machart
Na dveře úplně cizího baráku zaklepe muž v černém kabátu, docela pěkně obléknutý,
možná krapet zastarale. Buřinku má posazenou pevně na hlavě a kouří nervózně cigaretu.
Když si ho blíže prohlédnete, zjistíte že se mu klepou samou panikou ruce a něco si mumlá pro sebe.
Nikdo neotvírá.
Muž klepe znovu- pokud by se dalo jednat o klepaní nebo spíše bušení.
Když stále nikdo neotvírá, vší silou kopne do dveří.
Ve dveřích stojí v pyžamu oblečený muž zavalité postavy s unavenýma očima a s hrnkem kávy v ruce.
Koukají jeden na druhého.
Ten s kávou docela překvapeně.
Ten s cigaretou značně nervózně.
"Dobrý den" představuje se muž a zahazuje nedokouřenou cigaretu
"Myslím že nemusím říkat jméno, jelikož ho nepotřebujete vědět" pokračuje a muž s kávou se zdá být ještě více překvapený než před chvílí.
"Přišel jsem vás o něco poprosit" odkašle si a zapaluje si další cigaretu
"Totiž..."
muž s kávou zírá ještě o něco překvapeněji
"Je mi to hrozně blbé, ale musím vám říct že jsem vás přišel zabít" vychrlí ze sebe muž zapalujíce si další cigaretu
"Pojďte dál, sedneme si a já si dám další kafe" povídá muž, co stojí ve dveřích s pusou otevřenou dokořán a s hrnkem vystydlé kávy.
"Víte, jsem dost ve špatné finanční situaci a potřebuji peníze!"
"Nebojte vás to nic stát nebude, ale kdosi mě poslal vás zabít a já ty peníze opravdu potřebuji" říká muž, típá cigaretu a zapaluje si další.
"Chcete kávu?" povídá muž a usrkne ze šálku
"Ne, děkuji" zapaluje si další cigaretu
"Sice se mi nechce být mrtvý, ale pro vás to klidně udělám, tak honem- tak mě zabijte!-" nalévá si do šálku mléko
"To není jen tak, tady by byly vidět stopy a pak by mě chytli! To musí být někde daleko od vašeho domova" típá cigaretu do modrého popelníku
"Víte co? Já znám jedno krásné místo- s mojí ženou jsem tam chodíval, lehli jsme si do trávy plné kvítí a nadechovali jsme vůni té úžasné přírody, včelky kolem nás bzučely a motýlci poletovali..." zasněně usrkává další šálek kávy
"No to je ono!! Tam vás zabiju!" zapaluje si cigaretu
" A jak mě hodláte zabít?- mimochodem chcete sušenky?" povídá muž s šálkem kávy a s úsměvem
"Helejte, já jsem slušnej člověk, já vás rychle zastřelím, ať to máte za sebou"chce si vzít další cigaretu, když zjistí že už bálíček došel
"ptal jsem se vás jestli chcete sušenky" usměje se
"Ne, potřeboval bych spíše cigaretu" povídá muž a automaticky si dává prsty k ústům
"Nezlobte se pane, já se bojím pistolí, jestli by mě někdo měl zabít, tak ne zastřelit, já se při tom výstřelu leknu... ne, nezlobte se, radši mě zabodněte kuchyňským nožem" vychrstne jedním naloknutím celý šálek kávy
"Promiňte, ale já nejsem sadista, já do vás ten nůž nevrazím, mám panickou hrůzu z krve... to nejde" vyfukuje imaginární kouř
"Tak mi dejte nějakej jed do jídla, nebo smrtící injekci, mě je to jedno, ale prosimvás nestřílejte na mě" rozčíleně říká muž a podepře si hlavu loktem
"Já vás musím zasřelit, berte ohledy na mou rodinu!" povídá a típá imaginární cigaretu
"Já vás na kolenou prosím!Radši mě něčím praštěte" říká muž a dojídá poslední Bebe sušenku
"A čím?"
"Mojí milovanou kamennou sochou, kterou jsem já vytvořil" chlubí se
"Tak to jste teda fakt dobrej" pochvaluje kamenné kýčovité monstrum uprostřed pokoje
"Jedeme na tu louku!" Radostně vykřikuje muž (ten neodnaučitelný kuřák) a nasadí si buřinku


"Tak tady to je" říká a popíjí kávu v termosce
"Jo teď jen vyndat to vaše dílo" zapaluje si první cigaretu z nového balíčkou, kterou si koupil v trafice
Muž i s termoskou si lehne do trávy, usmívá se a mumlá si sám pro sebe:
"nevěděl jsem, že někdy budu zabitý svým dílem... tak svkvělý pocit"
"Tak pozor, pouštím to na vás!" povídá muž - cigáro v koutku úst
socha dívky s kvítky ve vlasech padá na muže, co dopíjí svojí poslední kávu
ticho.
"Jo! tak jsem svou práci splnil, to je skvělé"
Vytáhne z kapsy lísteček s adresou muže- chce si ho odškrtnout, když s hrůzou zjišťuje, že měl jít o blok dál...
Odhodí nedokouřenou cigaretu a zapaluje si další...

Pomsta bratra Karla aneb vražda zubní pastou

27. prosince 2010 v 15:27 | Christina Vampire Machart
Karel vstal ze staré dřevěné židle a namířil si to do svého malého, leč útuluného pokoje.
Bylo vidět že se snaží vypadat nóbl, ikdyž jeho oblečení nebylo zrovna nejnovější.
Včera mu přišel dopis od bohatého bratra, první pozvánka kterou za ty léta dostal na bratrovy narozeniny.Karel tam nejdříve nechtěl jít, bratr ho nikdy nikam nepozval ač měl peníze a když byl Karel opravdu ve velké nouzi a bratra prosil o peníze,   bratr ho ignoroval.Karel najednou pocítil takovou zášť, že to musí bratrovi také oplatit.Totiž, člověk si nejvíce pamatuje z dětství a ty léta co si s bratrem prožil se mu opravdu vryly do paměti.To jednou ho bratr a jeho velcí kamarádi nutili jíst zubní pastu a pokud celou tubu nesnědl zmlátili ho, rodiče Karlovi akorát tak vynadali kde se pral a ať se podívá na vzorného brášku který je vymydlený a čistý, to se vždycky bratr na Karla lišácky podíval a z jeho očí byl cítit jedovatý výsměch.Takhle Karel žil celá svá dětská léta a k bratrovi opravdu choval nenávist, když rodiče zemřely všechno své bohatství odkázaly druhorozenému synovi Janovi.
Karel si tedy řekl že na oslavu půjde a že ještě něco zlomyslného vymyslí.


"Ach Jane neviděl jsem tě celou věčnost, jak se ti daří?" zeptal se Karel a objal svého bratra
"Dobře,dobře!Víš že naši měly taky pozemky?" optal se s úsměvem Jan
"Opravdu?" Zeptal se Karel s pokusem o údiv v hlase
"Ano, patří mě"  zasmál se Jan
"A jak si k nim proboha přišel?" snažil se Karel o zájem v tónu

Bratr už neodpověděl protože vítal další hosty, krásné paninky v úžasných robách
a důstojné muže s knírkem.Ne že by se Karel nějak lišil, až nato že používal levnou
kolínskou kterou si nanejvýš vychvaloval a ty nóbl pánové měli akorát přepychovou na kterou si stěžovali a stále s ní nebyli spokojeni.
Pokoj Jana byl opravdu úžasný, ve vytrýnách se lesklo zlaté nádobí a všelijaké sošky a na stěně visela puška.Karel se ničeho nedotýkal jen pomalu přecházel z místnosti do místnosti a s otevřenými ústy na ty přepychové krásy hleděl.Zastavil se v knihovně, velikánské knihovně o které se mu mohlo jen zdát, všechny knihy byly srovnané podle písmena a velikosti opravdu dokonale.Na stěně se leskl kříšťálový lustr, je pravda že byl velmi kýčovitý a s Karlovým vkusem se neschodoval, ale v knihovně opravdu úžasně vynikl.Dostal se až do obrovské koupelny kde stála majestátně veliká vana s výřivkou.I zubní pasta byla jedna z nejdražších, taková ta co všude inzerují a píší že po ní budete mít dobrý chrup.Karlovi se před očima objevily ty hrozné scény z dětství..

"Sežer to, ty hajzle, dělej!!!"
"néé..néé já to nebudu"
"dělej, chceš mít přece zdraví chrup.."
"Mami, pomooc!!"

Karel si okamžitě strčil zubní pastu do kapsy, popadl ho takový vztek..
řekl si že mu to oplatí, zabije ho, udusí ho!
Karel nebyl vrah a ani ne špatný člověk, ale lidská nenávist je lidská nenávist a on ji cítil ke svému bratrovi. Tolik let měl chuť se mu pomstít, konečně,
jakokdyby ho to zahřálo u srdce, ano samozřejmě že v tom hrála roli také závist,
ta vlastnost která ničí vztahy a přátelství, ukřivděnost a spravedlnost, které Karel chtěl dosáhnout zabitím Jana.

"Ach tady je můj bráška" jedovatě vyhrkl Jan
"koukám že ses prošel po mém domě, líbí se ti?"ještě jedovatěji se zeptal
"A jak!nádhera, zvlášť knihovna" okouzlen řekl popravdě Karel
"To jsem potěšen, tak pojď už na tebe čekáme" pravil bratr Jan

Karlovi bylo divné jak se najednou po tolika letech Jan ozval a také mu bylo divné že se chová tak přátelsky.Všichni se bavili a dávali Janovi dárky, kromě Karla-žadný neměl, jen kytici.
Jan ironicky řekl "já mám na květiny alergii!" a vyhodil ji z okna, objal bratra a zasmál se, jeho smích ale nebyl upřímný spíš posměšný, jakokdyby Karlem pohrdal.
Karel si všiml, když se Jan usmál že má dva zlaté zuby a ostatní byly.. no, rozhodně ne jako perličky!Karel řekl Janovi že si s ním potřebuje promluvit, Jan neochotně přikývnul a vedl ho do svého pokoje.
"Tak co chceš?" zeptal se Jan otráveně
"copak jsem ti už nedal dost, doprdele?copak jsem tě k sobě nepozval?máš být věčný a ne zas něco chtít, jak tě tak znám" úsmal se úlisně bratr
"od dětství si byl svině!nikdy si mě nepomohl!!" vyhrkl najednou Karel se slzami v očích

bylo ticho, hrozivé ticho, které nevěstilo nic dobrého

"otevři pusu" řekl cynicky Karel a povalil Jana na zem
Vytáhl zubní pastu a narval ji bratrovi do tváře, celou tubu
"To máš za ty všechno co si mě udělal" smál se Karel zatím co mu lepkavou mentolovou hmotu dával násilím do úst.Bratr Jan se dusil a Karel se na něho jen s potěšením díval..
"Tak báj báj, bratříčku už se nikdy neuvidíme" zasmál se Karel a hrdě odešel.
 nikdo ho potom již nikdy nespatřil..

Bezdomovec..

9. října 2010 v 10:24 | Christina Vampire Machart
Tom byl čerstvej bezdomovec, stalo se to docela náhle, člověk příde o byt a pak už to jde celý z kopce.. Nikdy by se nepokořil takový věci jako žebrání a podobné vymáhání peněz z lidí, ale udělal to co musel, ležel na chodníku z roztrhanou čepící v rukou a čekal až mu tam někdo hodí alespoň korunku.Když měl smůlu byli takový lidi co do něj kopali a smáli se mu, nic nedělal a čekal na nějaké "hodné lidi" co mu tam nějaký peníz dají, když měl naopak štěstí našlo se v jeho čepici i 40 korun, ale to se většinou nestávalo.Za peníze si většinou koupil nějaké jídlo, rohlík mu bohatě postačil a byl ještě rád.Chodil okolo autobusový zastávky kde si od něj lidi odsedali a drželi své děti.. aby se náhodou něčím nenakazily.Žil s ostatníma bezdomovcema v jakémsi nevábném obydlí, bylo tam spousta hadrů na kterejch spali, starý rozlámaný poličky, zkrátka co našli to si tam dali že se to jednou bude hodit.Spali na zemi a když měli štěstí spali na nějaký "luxusní" matračce nebo posteli a nejlepší bylo i s peřinou.Tom v noci často brečel, chtěl domov, chtěl zase žít normálně, najít si práci koupit si nějakej krásnej byt s velikou terasou a zahradou, kde bude krásnej novej nábytek, speciální polička s knihami,  botník a v něm úplně nový neochozený boty a v šatníku samé krásné elegantní oblečení, v koupelně by měl holící strojek a úžasnou vanu co by dělala bublinky... a všechno by to vonělo takovou tou "novou" vůní bytu a on by si lehl a druhý den by byl pořád v tom samém úžasném domě..
chvíli si myslel že to co si představuje je pravda, chvíli měl naději v očích, chvíli si říkal jestli neotevře oči a nepodívá se zase znovu na ten krásnej byt.Všechno jednou končí i tenhle sen, probudil se a byl zase ve zlý hnusný realitě, v zaflusaným příbytku posprejovaným grafiti.
I mezi bezdomovcema nebyl moc oblíbenej, narozdíl od nich mluvil velmi spisovně a intelektuálně a byl o moc chytřejší, když ale někdo žije na ulici je vlastně jedno jestli je chytrej nebo blbej ale jak se tý situaci postaví, bezdomovci byli většinou socky a alkoholici, někteří byli dokonce i ve vězení a s pyšnou tváří to vyprávěli ostatním, Tom prostředí v jakém žil špatně nesl, snažil se něco dělat, ale nemohl si vzpomenout na něco co by zrovna šlo...
Byl šetřivej člověk-odjakživa, ale v tomhle světě nemohl šetřit, jakmile si schoval třeba jenom 50 korun, už je neměl, všechno musel hned utratit.Často si sám pro sebe opakoval věci z literatury aby je nazapomněl,  častokrát pozoroval lidi a učil se v nich číst aby nezapomněl na ty dlouhá studia kterým věnoval tolik času, když na to pomyslel začal brečet, brečel jen tak, sám pro sebe, ale taky doufal že ho někdo polituje, v tomhle světě se každej staral o sebe, nikdo nikoho nelitoval, každej chtěl přežít a bylo mu jedno že támleten nepřežije, naopak když byl někdo smutnej ještě se mu smáli a to i na veřejnosti.To se potom vždycky seběhl hlouček lidí co pozoroval  hádku mezi nima a to byly slyšet jenom udivený výkřiky "Ó.." a "ÁCH" "kreténi, nemaj co na práci" a pak se dotyčným co to řekl začali bezdomovci hádat, Tom potichounku odešel.. když tyhle bezdomovce viděl před dvěma lety, taky tohle vždycky říkal a kroutil hlavou, když viděl někoho jak žebrá, nebylo ho mu vůbec líto, naopak si říkal proč tam leží a oni mu dávaj lacino prachy, teď to všechno poznal a pochopil že se nedá nic jinýho dělat...
Představoval si že jde do teplého domova kde bude žit pocelej svůj život...neuměl si představit žít někde celej život... V noci přišel do hnusnýho přibytku, nějaká cizí ženská tam řvala jak na lesy, byla opilá, nějakej chlap jí tam mlátil a ona ho kopala.. její zlověstný zkažený křik byl pro Toma jako ukolebávka na dobrou noc... zavřel oči a představoval si jak hraje kazeťák a on leží a usmívá se, je tak pro sebe a užívá si ten požitek z hudby, vychutnává si každé slovo.Nedokázal se smířit že je "tady a teď" nedokázal se smířit s realitou...
Pamatoval si jak si doma popíjel drahé červené víno na proutěném stolku a užívá si večerního dne..teď neochutnal jiné víno než krabicové..
Ráno se probudila šel zase do hlučných ulic města, při pohledu na lidi měl pocit jako kdyby mezi ně napatřil.Vedle něj šel chlap kterýmu říkali Voko, protože neměl jedno oko o to druhé nějakým způsobem přišel.. Tom najednou zahlédl papírek... nevěřil svým vlastním očím... pravá tisícovka.. pro bezdomovce je tisícovka poklad, Tom hned přemýšlel co si všechno koupí... hromady jídla.. slušný oblečení...a třeba si bude moc zaplatit na pár dní nějakou ubytovnu.. s pravou lampou a postelí na které se bude moc vyspat, koupí si spousta knih... Rozradostněně křičel "hele tisícovka!!" Ten chlap co mu říkali Voko, byl ale hbitější a chňapl po ni, Tom nebyl nikdy rváč ale kvůli penězům se v něm probudil ďábel, zakřičel "ta je ale moje" Chlap co mu řikali oko, se zasmál, Tom udělal něco co by nikdo nečekal, vrhl se na něj a vytrhl mu tisícovku z ruky..
Tu se kolem nich začal dělat hlouček lidí, dívali se na ně s úžasem ve tvářích, v jejich očích byla vidět hrůza a pohoršenost.. Tomovi to bylo najednou jedno..byl hbitější, protože byl bezdomovec teprve čerstvě, ale chlápek co mu říkali Voko byl zase zkušenější.. Oba dva tisícovku svírali v rukou a nadávali si... hněv a zuřivost z nich úplně sálala... chtěli mít tolik peníze že úplně zapomněli na to že je tisícovka z papíru a může se přetrhnout.. stalo se.. tísícovka ležela na kousky... Tom pokrčil rameny a ač mu chlap co mu říkali Voko vyhrožoval, nic si z toho nedělal a odešel... lehl si na zem, vzal svoji ušmudlanou čepici a žebral o nějakej ten peníz...

SMRT Paní Dalendové

29. září 2010 v 21:38 | Christina Vampire Machart
Dalendová plakala, slzy ji stékaly na červené tváře, vše se ji hroutilo, ne že ji před půlrokem ani ne, zemřel milovaný synáček, neže přišla o práci a o manžela, ale v podstatě přišla o sebe samou o naději v život, o něco co jí dává sílu žít a radovat se.
"Paní tady je ten čaj" řekl vysoký muž s brýlemi, měl povytáhlé obočí a usmíval se, Dalendová mu čaj doslova vytrhla z ruky a přisedla si k nějaké ženě, už od začátku ji byla divná, měla rudé rty a vlasy někam do půl zad, z nějakého důvodu neměla jedno oko a vypadala opravdu ďábelsky, na rukou měla značné škábance a nafialovělé modřiny.Pila jakousi tekutinu z hrníčku s pomněnkami,Dalendová si byla jista že to čaj není, nevonělo to tak, popravdě řečeno to doslova páchlo, Dalendová si chtěla odsednout, ale bylo ji to blbé a proto se nervózně pohupovala ze strany na stranu a pocukávala nohou. Četla si noviny a přitom popíjela svůj čaj a vychutnávala si ho na jazyku, hrdlo jizničehonic začala hrozně pálit, neutišitelná bolest, jako oheň, utíkala na záchod, začala nepříjemě sípavě kašlat, podivná tekutina se rozprostírala po umyvadle veřejného záchůdku, napila se vody a šla si sednout, věděla že si čaj musela zaměnit, když se podívala na židli vedle ní žena tam už nebyla, chvíli dumala nad tím co vyvolalo ten její příšerný kašel, ale nechala to být, vysoký muž odnesl hrníček a Dalendová vkročila do ulic města.
Studený vítr vál do jejich plavých vlasů.Měla dlouhé rovné kroky a šla rychlým tempem, krok se stále zpomaloval až se úplně zastavil, nohy se ji zamotaly do sebe a ona dopadla na zem, vítr jí foukal do promrzlých tváří, nebyla však schopna zvednout se. Viděla oči, oči které se na ní dívají, běžela, bosky a nahá běžela a ty oči ji sledovaly, honily a ona utíkala ve strachu a beznaději.Dítě v hrůzostrašné masce, připomínající zlého démona utíká před silnici, sloni, všude jsou sloni, šlapají na něho jakobyho neviděli, nezajímá je že ho zabili, že mu pomalu drtí kosti, jdou svou cestou a neohlíží se... Smích, všude ten pronikavý smích, radost, všude je legrace a nikdo nekouká na malé rozdrcené dítě.Krev chlemtají v pohárcích a smějou se, dělají všelijaké skopičiny a nic neberou vážně, nemyslí na to že na silnici leží rozdupané dítě!Dalendová konečně vstala, všichni na ní zírají a smějí se, jen ona jediná ne, všichni mají vesele pomalované obličeje a vypadají jako klauni, jen ona, má normální obličej, jen ona má v očích slzy, poznala je višchni jsou lháři, všichni ji zabili milovaného syna, všichni ji připravili o práci, smluvili se na ni, přemýšlí a dívá se na jejich pobavené obličeje.Začne poblázněně křičet a utíkat "Žila jsem v zaslepení, ale teď už vím co je to život!!" . "Pojď.." volá trpaslík v modrém, nechá se zmanipulovat, "AU" zaječí, kolem ní je louže její vlastní krve, vykousl ji maso z ruky, v breku malého trpaslíka popadne a mrští s ním o zem, trpaslík je mrtvý, Dalendová sedí a s ohromením sleduje co udělala... Řetězy ji spoutají ruce "POMOC" křičí, chce utéct ale nemůže, neskutečná bezmoc.... drží ji dva klaunové a smějí se, jejích smích je tak pronikavý, cítí ho až hluboko v její hlavě, už ani nemá čeho se bát, už jí nemůže nic překvapit, natolik je zničená.Tu se v ní objeví prapodivná síla, síla umřít, pro koho by měla na světě žit, co tu dělat, vytvoří nesmírný tlak proti poutům, proti všem, utíká, pomalu vše začíná být normální, pomalu rozostřuje.....vidí spoustu vylekaných lidí....a mrtvé dítě.....

Paní Dalendová se zabila 5.11.2002,
údajně skočila pod projíždějící auto,
muž za volantem (číšník z kavárny Posezení)
se momentálně soudí.Dalendová zabila malé
dítě okolo čtyř let, matka dítěte zmiňovala
Dalendovou jako bestii bez srdce a krutou krávu
co si zaslouží do pekla.Dalendová sama měla šestiletého
syna který přecházel silnici a přejelo ho auto, rok na to
se rozešla ze svým manželem a přišla o práci, psychologové
říkají že trpěla zřejmě paranoiou, zřejmé je že jak se chovala
na ulici bylo nenormální a vyvolalo to opravdu skandál.
Psychologové se domnívají že toto také mohou způsobit
různé omamné látky, ale tato varianta se vzhledem k stavu Dalendové
vylučuje.

život kočičí holky

17. září 2010 v 18:57 | Christina Vampire Machart
Už od školky jsem měla problémy, narodila jsem se s dvěma vystouplejma boulema na hlavě, ty boule rostly a nakonec to byly kočičí uši.Měla jsem s tim dost problémy, doktoři řekli že jsem postižená a já to prostě špatně nesla, psycholožka mi řekla že si z toho nemám nic dělat že prej mam bejt ráda že jsem se vůbec narodila zdravá a že jsem normální chytré děvče.Jenomže kdybych byla mentálně postižená nebo jak se to řiká aspoň bych to nevěděla a žila bych prostě ve svým světě a bylo by mě jedno že na mě všichni čuměj.Nechala jsem si narůst dlouhý vlasy a pod ně jsem schovala uši.Učitelé se na mě vždycky divně dívali a řvali na mě že nejsem na žádným karnevale a já jen krčela rameny a snažila jsem se jim marně vysvětlit že to tak mám od narození, až nakonec musela přijít máma která jim všechno dopodrobna vysvětlila, ale stejně se na mě některý divně dívali a dávali mi  horší známky než jsem měla mít, zvykla jsem si, byla jsem ta "DIVNÁ" holka co má kočičí uši... Bála jsem se dokonce vyjít na chodbu, když jsem šla třeba jenom na hajzl hned se kolem mě shlukli lidi a začali se mě ptát jestli nějakej karneval a smáli se.. dokonce když jsem šla po ulici lidi na mě pokřikovali a čuměli...jako kdybych byla někdo z jiný dimenze.Moc kámošů jsem neměla, ve škole jsem jenom seděla v lavici a kreslila si.. kreslila jsem všechno, svět kolem mě,krajiny i osoby snažila jsem se zapomenout... začít nově.. jako normální holka.. Když jsem doma přemýšlela jsem o té své "vadě"... proč vlastně všichni řikají že je to "vada"?Vždyť je to docela hezké, takových lidí jako já moc po světě neběhá, není to přece výhoda?ironicky jsem se na sebe podívala  do zrcadla a dokonce jsem se sama sobě líbila..Došla jsem k názoru že se ostříhám, mám důvod se stydět za něco jedinečného?něco co mě dělá zajímavou?Vzala jsem svý tupý růžový nůžky a pomalu jsem začala stříhat do svých hustých rudých vlasů, stříhala jsem a nezastavovala jsem se, bylo mi jedno že jsem už na ježka, střihala jsem víc a víc až mi vlasy úplně stály nahoru, krásně mi byly vidět špičaté černé uši..


Všichni se divili co jsem si to udělala z vlasama a nechápavě kroutili hlavou, teď se na mě díval opravdu každý a já začala litovat toho co jsem udělala..

  Tuhle mě jeden kluk podrazil nohu, všichni vypukli smíchy, bylo to na mě moc, utíkala jsem na dívčí vybrečet se, asi si nikdy nenajdu partnera asi nikdy nebudu normální holka co nakupuje s kámoškama v přeplněných obchodech plných lidí, nikdy nebudu jako ostatní!!brečela jsem a brečela a pak mi bylo dobře.. došla jsem  k názoru že budu normální, vytáhla jsem si z penáu svý nůžky, pomalu jsem začala střihat, nastříhla jsem jedno ucho a vyjekla jsem, krev mi tekla po tváři, která se smísila se slzami, ještě jednou jsem stříhla a ucho letělo dolů do záchoda, prkýnko bylo pocintané krví, celej hajl byl vod krve, věděla jsem že to zjistí,  bylo mi to jedno, to samé jsem udělala i s druhým uchem, kolem mě byly louže krve a já se smála že už budu konečně normální holka, vybrala jsem si, zařadila jsem se do společnosti, ale stejně... nebyla jsem to prostě já

Záchody (ČTĚTE napište názor)

3. září 2010 v 14:35 | Christina Vampire Machart
Anna Jánská byla normální ženská, tak trochu při těle, pětatřicet let,dlouhé tmavé vlasy, středně vysoká... takových přece běhá po světě stovky.Nenašla si jinou práci a tak dělala uklízečku na veřejných záchodcích, s pězmi na tom nebyla nejlíp, žila ze svého nízkého platu docela sama..se svým věrným oříškem, to zní jako obyčejný románek-zamiluje se do někoho....-NE.. takhle to vůbec není... čtěte dál a dozvíte se víc..

A zase do práce-musela tam chodit i když nechtěla.. na jednom záchodě byla pohozená injekční stříkačka a na jiném zase poblitý prkýnko, jen málokdy se stávalo že by byl záchod úplně čistý.Byla zima, tudíž byla už tma, Anna neměla ještě práci hotovou, zbývalo ji ještě asi tak 5 min a mohla jít z tohoto nehygienického místa pryč.. konečně měla vše hotovo, sbalila si velkou nákupní tašku a vyšla z počáraných zaflusaných dveří, ještě zapomněla zhasnout, vrátila se ale světlo bylo už zhasnuto, nebyla to pro ní žádná záhada, byla unavená a zmatená.Dveře se hlasitě zabouchly, myslela si že to byl vítr, ale když chtěla otevřít nepodařilo se jí to.Chtěla vylézt oknem, ale byla v panice a nemohla nikde nahmatat vypínač.Rychle se začala přehrabovat ve své tašce, aby mohla najít mobila zavolat číslo 112, jenže mobil samím napětím upustila, hledala ho po zemi, ale už ho nenašla.Měla pocit že nemůže dýchat, že jí došel kyslík bylo ji na omdlení a stále cítila někoho kolem sebe.Slyšela úmyslně hlasité kroky- chtěl ji snad někdo vyděsit? Rychle se schovala do jednoho ze záchodků a přivřela hbitě dveře, zamkla se, srdce ji bušilo jako o závod, úzkost byla stále větší a ona nedokázala zachovat klid.Kroky už byly skoro u ní, nenapadlo ji nic jiného než podlízt  mezerou na druhý záchod.Člověk v panice vymýšlí ztřeštěné nápady... Málem se škvírou neprocpala, ale tak usilovně se škrábala po zemi že se jí nakonec podařilo dostat se na druhý záchod, břicho měla odřené do krve.Nezmohla se křičet ani nic jiného, čekala jen na smrt..."ťuk ťuk" ozvalo se z venku-někdo klepal na její dveře.Nevěděla co dělat a právě proto stála jako přimražená bez jediného pohnutí, srdce ji stále víc bubnovalo...už nevěděla co dělat, bylo jí špatně a když zjistila že se zapomněla zamknout, padla k zemi-omdlela nebo zemřela? Ráno ji našli mrtvou, zamčenou na záchodku, údajně na záchodcích nikdo nebyl, pouze šel Annu vyzvednout její bratr jako překvapení, říkal prý že když přišel, začala se jeho sestra chovat divně, říkal jí prý že je bratr ale jakoby to nevnímala..Zvláštní nemyslíte?

smrt paní Nobeltové

31. srpna 2010 v 16:14 | Christina Vampire Machart
Starý dům na kraji lesa patříval paní Nobeltové,
byla to moc hodná žena, teď chtějí dům zbourat
a les vykácet a místo toho sem chtějí postavit..-
no buhví co!!"Mohu se dovnitř podívat?" zeptala se jemným hláskem slečna Norrisa."Nic zajímavého tam tak není...když ale chcete" řekl muž v černém kabátu.

Norrisa pomalu otevřela dveře, byla to malá místnůstka, bylo tam spousta maličkých komůrek, pamatovala si to ještě z dětství kdy ji paní Nobeltová zvala k sobě domů...

Seděla tiše na posteli a dívala se na Norrisu, Norrisa ji však zaslechla, vždycky byla vnímavá a citlivá jak to paní Nobeltová říkala."Dobrý den" řekla Norrisa, měla chuť paní Nobeltvou obejmout, byla živá!!Podívala se na Norrisu tajemně, řekla tiše "pojď ke mě" Norrisa si uvědomila že paní Nobeltová je mrtvá,hlava se jí zatočila, dívala se na všechny ty věci v té malé místnůstce, ve spěchu chtěla utéci, ale dveře se zavřely.... dívala se na pomalu mizící usměvavou paní Nobeltvou a pak jen tmu....tmu...bez jediného světla.

"Dobrý den slečno" řekl muž v černém, ten samí co se s ní předtím bavil, ale byl jiný-mladší,
"dobrý den"  řekla krásná žena... -nebyla to žena, pouze obličej měla půvabný a krásný,
zbytek těla byl vrásčitý, s nádechem do zelena.Muž vedle ní měl krásné oči-uskučila, oči....žádné oči, žádné oči neměl, pouze dvě vypíchnuté jamky, řekl docela mile "podívejte" a ukázal Norrise v ruce dvě tyrkysově modré oči.Zaječela!!!Vždyť ta žena... to byla dobrá kamarádka paní Nobeltové a ten muž...-její manžel... znovu úpenlivě zaječela...

Seděla a dívala se, měla k paní Nobeltové velký vztah, v pokoji ji stále něco zneklidňovalo, vztala a otevřela dveře..muž v černém se ptal "co že jste tam byla tak dlouho, měl jsem o vás strach" neodpověděla, po chvíli řekla "byla tam paní Nobeltová Živá!!A také její kamarádka Hana...někdo ji strašně...zohyzdil!!a také její manžel!!někdo mu vypíchl oči!" rozbrečela se, muž chvíli nevěřícně vrtěl hlavou a snažil se Norrisu utěšit, ale jakmile se jí dotkl začala ječet!!"To vy!!!Vy!!!vy jste je zabil!!vrahu, vrahu!!" začala hystericky křičet.

"Ano zabil jsem je a zabiju i vás slečno" řekl zlým a podlým hlasem, chtěla utíkat, utíkala...nebo se alespoň snažila, nohy měla připoutané silnými řetězy, křičela, ale nebylo ji to nic platné, už ji měl.Držel ostrý nůž v ruce a smál se...

"Bože nééé" "nééé" "paní Nobeltová" křičela, bylo ji úzko, srdce se ji sevřelo a nemyslela na nic jiného než na jeji smrt, bála se, bála se ho.... chtěla utíkat, nemohla

Byla připoutaná a křičela a on do ní pomalu zabodával nůž....přímo do srdce

Řvala u srdce ji to zabolelo, bušilo ji jako o závod....nemohla to celé zastavit říct STOP a všechno by bylo pryč, prostě nemohla

Všude kolem ní byla krev, její krev, ona a jiné mrtvoly které ten vrah zabil, třeba paní Nobeltová.. chtěla utéct... psychycky ji deprimovalo že vidí mrtvou paní Nobeltvou...byla zohyzděná, vypadala příšerně, nemohla to vydržet, mohla bojovat nebo to vzdát, ale bojovat pro ní bylo riziko...zemřela tiše po boku paní Nobeltové

Lidé si mysleli že se zbláznila, ležela tam na zemi v úpěnlivých vzlycích....
zemřela...Zemřela tiše vedle domu paní Nobeltové, nikdo nevěděl proč by ji smrt paní Nobeltové natolik vykolejila....

Dům Figurín

25. července 2010 v 20:12 | Christina Vampire Machart
Muž v bílých kalhotech, sotva popadal svůj obrovský nákup se belhal....belhal se kamsi, velmi pomalu s pětiminutovými přestávkami, jedné dívce se ho zželelo a tak se zeptala toho muže "nechcete pomoci?" jako kdyby...kdyby celý pookřál a řekl liščím hlasem  "to budeš hodná"po chvíli ještě dodal  "a já...já ti zato budu vyprávět příběh" mladá dívka ho brala za podivína a příběh ji navíc zajímal... a tak tedy..-muž vyprávěl tím svým podšitým hlasem:


..

Na veřejných záchodcích stála dívka, v jedné ruce tužku na oči a v druhé rtěnku.Na obočí si dala
silnou vrstvu tužky , kolem očí si téměř vypotřebovanou tužkou také párkrát přejela, plné rty si zvýraznila rudou barvou a samolibě se na sebe dívala do zrcadla.Byla na krátko ostříhaná a vlasy ji trčely do všech stran, na sobě měla pruhovanou košili, zřejmě vlastní výroby a dlouhou roztrhanou sukni, pořád se na sebe dívala do zrcadla a ironicky si sebe prohlížela.
"ÁH!" rozeznělo se z jedné kabonky a před dívku dopadl osrý nůž s kapkami čerstvé krve, přestala se prohlížet a podívala se na nůž, uskočila protože se vylekala, pak udělala něco co by od ní nikdo nečekal, ono když je člověk vystrašený a nervózní může udělat všelijaké hlouposti, otevřela všechny záchody, na tom posledním leželo tělo mrtvé ženy, byla ostříhaná do hola a když už jí dívka našla nesmí jí tam takhle nechat, najednou ji bleskl hlavou zvrhlý nápad, který vymyslela v panice, mrtvá ji totiž připomínala figurínu jakou mají ve výlohách drahých obchodů a tak si řekla že mrtvou dá do starého dávno zrušeného obchodu, kde vždycky bývá tolik figurín, byl to jen kousek přes ulici, musela sebou rychle hodit, protože na záchodě byla sama (tedy...ne tak docela...) a každou chvíli by někdo mohl přijít, vzala mrtvou na ramena a předstírala že je to její kamarádka a je opilá, rychle vyrazila do nočních ulic.
..
Šla rychle, protože byla nervózní a každý její krok se rozléhal po tichém městě, to ji také frustrovalo, byla úplně sama...(tedy...ne tak docela) konečně otevřela roztříštěné skleněné dveře starého obchodu, nikde nebylo světlo, jediné co viděla byly figuríny, některé byly zachované, jiné polorozpadlé, položila tam mrtvou a chtěla rychle utéci, ale zamotala se ji hlava, byla celá v šoku a nemohla se z toho bludiště figurín dostat.Figuríny měly zlé obličeje a vyceněné zuby, natahovaly se k dívce jako by jí chtěly roztrhat.Už ani nevěděla kde je mrtvá...vypadala stejně jako ostatní figuríny... všechny měly oholené hlavy, zlé obličeje a všechny měly v ruce nůž... ten nůž který před ní spadl na záchodcích..
Kroky,zlé obličeje,kroky,zlé obličeje,kroky,zlé obličeje,kroky, kroky,kroky
kroky byly čím dál blíž a obličeje byly čím dál tím víc hroznější a zlejší... a potom.... "ÁH!!!!!!"
rozlehlo se obchodním domem, na zemi ležela dívka, rudé rty, silně namalovaná a na krátko ostříhaná, figuríny už vypadaly docela normálně...ležely klidně...jsou to přece jenom gumové pany...
a nikdo neví kde jsou ty dívky....nikdo....se to nikdy nedozví...
..


"A jaktože to víte vy?" zeptala se ustrašeně dívka...
na tváři měl pobavený výraz...
mladou dívku už nikdy nikdo neviděl...

poslední EMAŘ

14. července 2010 v 11:33 | Christina Vampire Machart
Jmenuju se Ben, ani nevím co bych vám o sobě řekl, dost lidí si na mě posměšně ukazuje a říkají mi "EMO" a maj takovýty kecy, už to ignoruju, je mi jedno co si o mě myslej, hlavní je že já se tak cejtim dobře.Mám jednoho nejlepšího kámoše, jmenuje se Hugo, má dlouhý černý vlasy....a je hrozně vysokej, je s nim děsná sranda, ale nerad se s ním procházím po městě, každej na něj čumí a mě to není zrovna příjemný.Pak mám kámoše Teda, Ted je celkem v pohodě kluk, nevím co bych o něm měl říkat, jeho nejlepší kámoš se jmenuje Sam a Sam...  ten je z nás všech nejstarší už je mu 22, se Samem jsem se jednou setkal na koncertu..od tý doby se kámošíme a pak je tu ještě Kost, vyhublej mrňavej kluk...  je mu teprv 13 ale je docela v pohodě, všichni ho šikanujou, ale já se ani nedivim, ta jeho propadlá tvář mě taky dokáže občas nasrat, ikdyž ani nevím proč.Tak to je naše parta...


Sedl jsem si, ucitíl jsem chladivou chuť piva, v takovým horku do bylo děsně přijemný, Hugo seděl vedle mě a taky popíjel, ty jeho černý dlouhý vlasy byly docela řídký, ale pár jich ještě měl a byl na ně náramně pyšnej, jeho tetování taky už nebylo takový... kůže povysla a tetování se rozšířilo, Hugovi to bylo zřejmě jedno.Ted seděl vedle huga a v jednom kuse něco žvanil,byl pyšnej na svoji patku, kterou měl až na břicho, všichni mu ji záviděli, nikomu totiž nenarostla patka takový dýlky, vedle něj seděl shrbeně Sam, měl dlouhý vousy, uši byly kvůli tunelům tak vytahané že je měl snad někam na ramena, tetování bylo ještě horší než to Hugovo, ale všichni si Sama vážili, byl z nás nejstarší.Opodál seděl Kost, ta jeho mrňavá držtička, mě už od mládí štvala, v puse měl piercing, kterej mu vůbec neslušel, chudák malej vypadal pořád bídně.Sam řekl chraplavým hlasem "Nic nemá na naše mládí, dnes už Screamo není takový jako bejvalo" všichni přikývli, měli jsme k němu velkej respekt.Sam pokračoval "co kdybychom si pustili nějakou tu pecku z našeho mládí?" dlouho jsme váhali co říct, ale když bylo už moc dlouho ticho a to Sam neměl rád, rychle jsem řekl "Tak co třeba apology?Vzpomínáte na tu znělku?"  Sama to nadchlo, byl jsem rád.Hned pustil Apology, všichni jsme jako hymnu zpívali "Sweat drips in my eyes
screams of lust we cry...." bylo to děsně pěkný, už jsem tuhle písničku neslyšel ani nepamatuju.



O několik dnů později jsme se zase sešli, Hugo nám řekl hlasem který nevěstil nic dobrýho "Kost spáchal sebevraždu" nejdřív jsme byli zaskočení,pak trochu smutný a pak jsme se jak pominutý začali smát, Ted ošklivě zažertoval "Aspoň že mě EMO smrt" všichni se ale smáli, smáli se protože nám nic jinýho nezbejvalo, dobře jsme věděli že jednou taky odejdeme ze světa, ale nechtěli jsme na to myslet a navíc jsme byli tak trochu opilí na to aby jsme brečeli..Sam začal zpívat tím svým ochraptělým hlasem "So now you're running
it's hard to see clearly" všichni jsme zpívali s ním, museli jsme vypadat komicky, ale moc komický to nebylo, byla to nejoblíbenější písnička Kosti, přemýšlel jsem jestli se na nás kost dívá svejma ohromnejma očima a diví se že jsme ho měli tolik rádi... představil jsem si jeho obličej a nejednou se mi zpívat nechtělo, ale... zpíval jsem.

Pak jsme se dlouho nesešli...asi rok jsme nebyli v kontaktu když mi Ted zavolal a řekl "Sam je mrtvej!!" to byla rána, dlouho jsem přemýšlel, kdy zemřu já... ale pak mě to přešlo, šel jsem za Tedem.U Teda byl samozřejmě pořádnej bordel, všude se válelo oblečení, matračka na který spal byla zaprasená až hrůza, koupelna se záchodem byli taky děsný, vana nebyla mytá snad sto let a záchod byl bez prkýnka, taky nešlo splachovat... "dáš si něco?" zeptal se Ted, šli jsme do kuchyně, byla tam lednička, Ted řekl "Doprdele, mám tu jenom čokoládu!!" čokoláda už byla čtyři roky prošlá, vyhodil jsem ji, Ted byl na tom hrozně špatně, tedy jako finančně, ale žil... naštestí.. vůbec jsem si s ním nestačil popovídat, jak ví že je Sam mrtvej a tak, prostě jsem musel odejít, nedalo se tam vydržet, šel jsem navštívit nejlepšího kámoše Huga.Hugo měl nádhernej byt a peníze..měl dokonce rodinu a...malýho prcka.. zeptal jsem se Huga jestli ví že Sam umřel řekl že to ví, prej po mě nebylo ani stopy, chtěl mě prej zavolat ale... nechtěl jsem nic slyšet, řekl jsem že mi je Sama líto a pak jsem u Huga ještě chvíli byl..dlouho jsme se totiž neviděli a měli jsme si co vyprávět.

Za měsíc jsem se dozvěděl že je Ted na ulici a pak se o něm už nic nevěděl, zbyl jsem jen já a Hugo... Sam,potom Ted... bylo nám ze všeho nanicovatě, zpívali jsme naše oblíbený songy a byli šíleně smutný, ani to tak nevypadalo, ale byli jsme..
představoval jsem si že tady teď všichni sedí a zpívaj s náma...

O pár měsíců jsme se s Hugem zas sešli, pak jsem mu volal, ale nebral to.... nebydlel tam kde kdysi bydlíval, nenašel jsem jeho adresu...vůbec nevím kam zmizel a z tý party jsem zbyl jenom já... jenom já sám... tiše jsem si zpíval písničku apology, vedle mě seděli všichni kámoši z party..byli jsme ještě mladý a hezký...seděl jsem s nima a zpíval..



Mladá stařena

24. června 2010 v 14:15 | Christina Vampire Machart
1.7. 2003
Supr TUPR, jsou prázdniny, já ten svět vážně miluju!!Tuhle jsem si všimla že mám na ruce takové malé vrásky a našla jsem tam i skvrnu stáří, nevím co to může být, děcka se mi posmívají že mi je devadesát, proč jsem ve škole a ne v domově důchodců, ale já se nedivím mám fakt nějaký divný ruce.Byla jsem s tim u doktora, zeptal se mě jestlii nejsem padlá na hlavu a zahlaholil tim hnusným chraplavým hlasem "Další"a samozřejmě mě vyhodil... je to divný.. takovýhle ruce mám už vod sedmadvacátýho, den předtim mě pěkně popálila ta neznámá kytka..která vypadala jako kopřiva, ale kopřiva to fakt nebyla..já jsem samá záhada co?Proč nejsem normální?prostě neřešim..až budu stará budu vůbec za nějaký ruce ráda :D

6.7.2003
Odjela jsem s Šárkou a Amandou na chatu, je to tady super, koupaly jsme se všechny ve vóbrovským bazénu kde jsou takovýty krysy, byla to taková zkouška odvahy, já se mrtvejch krys nebojim, házela jsem je na Amandu a strašně ječela no prostě sranda.Když jsme se převlíkaly do palvek holky si všimly mejch nohou, vypadaly jako nohy nějaký starý báby..a ruce jsou čím dál horší...jsou hubené,suché a hnusné.....-JO a když jsem šla pro nějakej koktejl a jídlo, třásly se mi ruce tak že jsem všechno upustila, je to divný..holky si ze mě přestávaj dělat srandu..tohle už vážně neni vtipný

16.7.2003
Dlóóuho jsem nenapsala, byla strašnáá sranda tak nebyl čas...musím ti něco říct deníčku...hrozně moc se bojím, bojím se.... celé ruce mají povyslou kůži a jsou zvrásněné, nohy to samé, dokonce i tělo, chodím pomalu...proboha co to má znamenat?Jsem doma, rodiče si uživaj někde dáááleko a Šárka a Amanda mě naposled viděli když jsem vypadala skoro normálně, stává se ze mě zrůda...proboha...když se podívám jak jsem psala před šesti dny a teď..ruka se mi celá klepe a nemůžu po sobě nic přečíst..a ještě jedna věc-špatně vidím

17.7. 2003
Pořád jen spím nic nedělám tohle není normální život, ok ok, pudu se vykoupat, třeba mě to přivede na jiné myšlenky

o 5 min. později:
Já.. proboha..tohle není legrace, můj obličej....já...já....pomoc....pomoc........!!!!!!!!!!!!!!!!!!


18.7.2003
Byla..byla jsem odhodlaná jít k lékaři...a taky jsem šla, šla jsem po shodech, bílých schodech..které smrděly desinfekcí, čekala jsem...dokavaď mě lékař nezavolal, řekla jsem mu svlj problém, objal mě a řekl: "Ale prosímvás paní, to bude dobré..to bude dobré" hladil mě chvíli po zádech jako kdybych byla blázen, odešla jsem belhavým krokem z ordinace, usmíval se na mě a mával, připomínalo mi to návštěvu doktora když jsem byla malá, rozveseloval mě a hladil mě po zádech abych se uklidnila, když mě nesla máma v náručích, doktor na mě mával...našpulila jsem tenkrát papulku do podkovičky a otočila se.. uff..zasnila jsem se, jedna paní asi tak pětatřicet let, se mě zeptala jestli nechci pomoci ze schodů... nedokázala jsem odpovědět...stála jsem jako zmražená dokavaď neodešla, teď už prostě nevyjdu ven...nenene...co nevidět se rodiče vrátí...nemůžu se jim ukázat takhle...uteču...uteču...uteču...

Tento deník našli rodiče otevřený, zašli na policii, policisté marně hledali dívku....nenašli ji....
Matka dívky si všimla lístečku na zastávce autobusu "Hledá se žena, osmdesát pět let, utekla z blázince, na nohách měla pouze bačkory a noční košili, kdo by tuto ženu někde viděl zavolejte prosím"
Pod textem bylo telefonní číslo a fotografie té neznámé ženy, matka poznala dceřiny oči....

Panenka

20. června 2010 v 10:26 | Christina Vampire Machart
"Paní Květinková, chcete na čaj?" "samozřejmě, budete hodná" "Víte, stala se tu vražda!!" "co vražda?" "chcete ještě cukr?" "vražda?" "ano, vražda paní Květinková"

"Oběd!" zakřičel naoko podrážěný hlas maminky, "Vždyť už jdu mami" řeklo osmileté dítě pisklavým hláskem, odložilo panenky s kterými s hrálo a utíkalo na bramborovou kaši, která provoněla celý byt. "Zase bramborová kaše?" bylo slyšet z kuchyně.

"U čeho jsme to skončili?" "vražda....?" "No ano vražda, včera šla paní Jahodová do města někdo ji přepadl a zabil, jen tak...z ničeho nic" to je zvláštní že paní Květinková?"

CRRR, zvonil nepřijemně zvonek u dveří, maminka šla otevřít, myslela si že to bude pošta, chodí ji každý den dopisy od syna který odjel do ciziny, víc než dva dny nenapsal, dělala si trochu starosti, ale pošta to nebyla, ve dvěřích stáli dva mohutní muži. "Policie" řekl jeden z nich. Vystrašená matka se zeptala s třesoucím se hlasem "coo chcete?" "bude to trochu delší rozhovor" řekl muž nepřijemným drsným hlasem ze kterého šel respekt "posaďte se" řekla matka a mlčky je odvedla do kuchyně."Víte, stala se tu vražda!!" "Paní Perlová, nesla vaší malé holčičce panenku, neměla  osmé narozeniny?Panenku, takovou tu co voní po jahodách, představte si, paní Perlovou zabili, umlátili ji nějakým tupím předmětem do hlavy, panenku si potom vzali a utekli" "Myslíte...že v té panence něco bylo?něco co má obrovskou cenu?" zeptala se matka se slzami v očích "Zatím nevíme, ale pravděpodobně ano paní Řekl muž a jeho hlas se už nezdál tak hrubý, zdálo se že s matkou soucítí.

"Jé už budu muset nashle" "nashle" "Ach to není možné, ne ne ne ne!!!" "Proboha" "paní jahodová je mrtvá" "Jdu se projít" "ááááááá" "leží tu...ona tu leží!!co mám dělat?" "proboha" "proboha" "pomoooooc!!!" "pomooooc" "pomooc"

Matka se šla projít ven, bylo to na ní moc, paní Perlová byla její dobrá přítelkyně, úplně jí to vzalo, kvůli nějaké blbé panence.Procházela se ulicemi, plakala, plakala, co jiného ji zbývalo, nechtěla už dál přihlížet, ale musela, na nic se nezmohla, to jí dralo do očí víc a víc slz, nedokáže pomoci, je vlastně...vlastně zbytečná, tenhle pocit zná snad každý tak si představte jak ji asi bylo.. šla ani se nedívala na cestu, jakoby šla mlhou, prázdnotou kde není nic... zakopla o něco na zemi, jako kdyby ji to říkalo "otoč se" a tak se otočila, na zemi ležela malá panenka, byla scelá špinavá, ale byla to jistě ta panenka co způsobila tolik špatných věcí, měla chuť ji vzít...vzít a roztrhat..Někdo ji surově popadl za límec košile, byl celý v černém, než si matka uvědomila kdo to vlastně byl, ležela na zemi, bolest, nepřijemná bolest ji projela tělem, pak už necítila nic, byla mrtvá...směs jejich pocitů jako by se přenesla do počasí, pršelo, padaly kroupy a občas se zablýskl na obloze jasný blesk.Panenka byla ta tam..

"Jau,jau,jau, nechte mě, pomooooooooooooooooc"

A panenka ležela na zemi, docela nevinně....a čekala až ji někdo zvedne a zase bude moc působit další hrozné věci..

Vražda Slečny Snové

24. května 2010 v 17:29 | Christina Vampire Machart
V pokoji byla tma, obloha beze hvězd a pršelo, kapky bouchaly do střechy, v okně zazněl hrom a hned na to něco oblouhou problesklo (blesk), v tu chvíli byla vidět na zemi žena.Vítr skučel a stromy které bylo vidět z okna se nakláněly SEM TAM SEM TAM."Romííí" ozval se křaplavý nepříjemný hlas "Romíí,Romíííí, otevři mi" "No tak Romí", nikdo však neotevřel, žena se odvážila vstoupit do tmavého pokoje, rozsvítila světlo a... V tom okamžení se ji zastavilo srdce, znáte ten pocit?Nevěděla co má udělat, nedokázala  řvát a ani utíkat, jako...jako kdyby byla zpoutaná, dívala se na ženu kterou oslovovala Romí, byla mrtvá.Na zemi bylo spousta krve, na zmodralém obličeji byla vidět značná barva rtěnky, rozprostírající se po celém obličeji, na nohách měla holínky, holínky které odmítala vzít si na sebe, ty modré špinavé holínky a její bílá halenka nebyla umazaná jen od krve, ale také od nějakého jídla, nejspíše salátu který má v sobě tolik té nechutné majonézy, vedle ni ležel nůž a.. bejsbolová pálka..

"Já..možná vím jak to bylo" řekla žena, kterou všichni oslovovaly Běta (ta která slečnu Snovou našla), na obličeji ji byl vidět strach, strach který bude mít navždy v hlavě, ten nezbavitelný strach.. "Povídejte" řekl muž v nóbl oblečení s upravenou kravatou a oholenou tváří.
"Slečna Snová se poslední dobou chovala zvláštně, překypovala optimismem, taková nikdy nebyla a chodila na takové ty různé diskotéky které dříve nesnášela, nakonec jsem zjistila že všechno to způsobil jeden mladý muž, od začátku se mi nelíbil, měl dlouhé vlasy a nosil takové ty kožené bundy, a v uchu měl všelijaké takovéto haraburdí a to jeho vyjadřování, pro Romí.. ehm tedy pro Slečnu Snovou se prostě nehodil.Vzpomínám si jak se pohádali, nevím kvůli čemu asi kvůli penězům nebo snad.. Nedej bože drogám a slečna Snová se s tímto mladíkem definitivně rozloučila.V tomhle ohledu byla rázná, už se s ním nikdy nechtěla vidět, ale jakmile někam šla, on ji tam pronásledoval, bylo to pro ní jistě frustrující ale ona byla silná žena a nenechala si znepřijemnit život, proto ho ignorovala.Tolikrát ji zvonil telefon, jednou ho zvedla a to bylo milostných řečí, okamžitě mu telefon položila, zvonil na ni, každý den, musela jsem říct na její příkaz že jako není doma, on však věděl že doopravdy je.Jednou když zazvonil a já mu otevřela, začal na mě řvát povalil mě a utíkal za ní, slyšela jsem jen samé hádky, zalekla jsem se a zbaběle utekla, nerada to přiznávám, ale musím.Čekala jsem že ji najdu někde mrtvou...nebo že tam už nebude ale byla tam, plakala, snažila jsem se ji utěšit a šetrně jsem se ji zeptala co ji ten kretén kreténskej udělal.Nechtěla mi to říct a stále plakala...víc a víc..  potom už nepřišel.Asi týden po tom jsem musela jet do ciziny, kvůli práci, však to znáte a nechala jsem ji sama, dala jsem ji pepřový sprej..kdyby se vrátil.Když jsem se po třech dnech vrátila....." Běta začala brečet, brečet tak že to nešlo zastavit.Toho hulváta si samozřejmě našli a vyposlechli si ho, říkal úplně něco jiného než Běta, měl drsný mužný hlas:
"To co vám ta ženská vyprávěla to není pravda, víte já s tímhle nemám nic společnýho, je pravda že jsme se pohádaly a byl konec, netelefonoval jsem ji!!Víte znám jednoho týpka co po ní pořád čučel, starej Jack, velkej rváč, na svalnatých rukou má spousta tetování a v nose několik piercingů..Furt se kolem ní motal, popraly jsme se, ale on samosebou zvítězil, bylo to tak před tejdnem a šrámy s emi ještě nezahojily, koukejte, vidíte tu modřinu?To je vod starýho Jacka, jsem rád že mi neudělal nic horšího, to by jste viděli lidí který zmrzačil na dosmrti.Bála se chodit sama, protože na každym rohu byl starej Jack a koukal na ni svejma hříšnejma očima..Jednou ji chytl za pas a odmítal ji pustit, vlekl ji do nějakýho... sklepa, byla vodtamtud slyšet hudba a milostný řečičky, snažila se mu vytrhnout ale držel ji pevně, jo štěstí že jsem tam byl já, pustil ji ale pěkně mi pohrozil, počkal si na mě a zmlátil mě.. no pak jsem se bál a nechtěl ji pouštet ven a ona jakože si může dělat co chce no tak jsem se s ní pohádal a vztah byl ukončenej, jen vím že starej Jack mi řekl že ji jednou zabije...a co řekne starej Jack to myslí smrtelně vážně"
Šli proto za starým Jackem, s policii nechtěl mít nic společnýho, vzpíral se a odmítal mluvit, nakonec ho příměli řekl pár jasných vět
"Tu děvku jsem nezabil já, chtěl jsem po ní jenom sex a že jsem nějakýmu řekl že ji zabiju?Hlouposti.Jedna se do mě zamilovala no a když zjistila že jdu po jiný, s tím se musela smířit řekla že ji zabije.Co já vím, dokonce se k ní dobejvala, kráva jedna, zeptejte se ji, vona bude vědět a myslim že ji nezabil opravdu ji miloval, ikdyž se rozešli, bydlím blízko domu tý děvky a často jsem pozoroval z okna co dělá, nikdy tam ale nebyl ten naivní blb co ji miloval-neodvážil by se"
nóbl muž poděkoval a šel hledat tu dámu co údajně zabila slečnu Snovou
Byla to výstřední dáma s kudrnatými vlasy věčně kouřící cigarety
"Jack ji nezabil to vím jistě, po tom co se popraly s Robbiem ji nezkřivil ani vlásek to mi věřte.Víte vše co Jack řekl je pravda, jediná vyjjímka je že řekl že jsem ji zabila, já vážně ne, ikdyž no..chtěla jsem ji postrašit.Vkradla jsem se k ní do bytu a pomalu šla po schodech, chtěla jsem aby měla husí kůži, zaťukala jsem na dveře, nikdo se neozval vstoupila jsem pomalu do jejího maličkého pokoje a rozeznala jsem tělo na zemi, byla jsem v panice a začala jsem křičet, ale pak jsem si uvědomila že jsem se vloupala do domu a že nemůžu řvát jak na lesy a utekla jsem, to je vše, teda ještě něco ta bláznivá Běta co s ní žila a ubytovala ji...mohla to bejt vona ne?"
"Děkuji mladá dámo" řekl nóbl muž.

"Ano, samozřejmě, byla, musela kvůli práci"  Ozval se hlas v telefonu "opravdu?" zeptal se nóbl muž a celá ta záhada se ještě více komplikovala.
Aliby měl každý, spousta lidí potvrdilo že v tu dobu se zorvna netoulal ten a ten  kolem jejího domu..
Kdo tedy zabil slečnu Snovou?

Ustrašený výraz

21. dubna 2010 v 17:15 | Christina Vampire Machart
píííííp zakvičela nepříjemně smska, Sára okamžitě sáhla do proděravělé kapsy a vytáhla starý mobil, byl všude oprýskaný, paměť byla plná a tolik nálepek z děství, Sára by ho však nikdy nedala pryč, trvala na tom že si ho ponechá dokud se ji nerozbije.Smska byla od její dobré kamarádky, chtěla aby ji Sára pomohla s úkolem a jestli bude mít potom čas mohou jít do nejbližší cukrárny na koktejl a zmrzlinu, trochu si zahřešit.Sáře se ten nápad velmi líbil, vzala velkou starou učebnici matematiky, dala ji do sytě růžové tašky a šla.Kamarádka bydlela jen o pár domů dál, bylo zbytečné jezdit autobusem a tak šla Sára po svých.Zastavila se u domu a chtěla zazvonit, právě šla ale nakoupit paní Kejlová s tou svou obrovskou hnědou taškou, Sáru už znala, usmála se na ni pozdravila ji svým chraplavým hlasem a otevřela ji dveře.Kamarádka bydlela až v posledním patře, komu by se chtělo běhat po schodech a tak si Sára přivolala výtah, už dlouho ho nikdo neopravil- byl rozbitý, Sára vztekle kopla do zdi, šla tedy pěšky.Měla pocit jako kdyby za ní někdo šel, otočila se ale nikdo tam nebyl, usoudila že to je buď halucinace nebo se stará paní Novotná vrací z pošty, každý den psala totiž svým dětem, protože neměla mobilní telefon, děti tedy vlastně už dospělí chlapci se o svou matku vůbec nezajímali a vlastně ji nikdy neodepsali, paní Novotná je ale vytrvalá, kadžý den chodí na poštu a tím že ji její "drahoušci" neodepisují si neláme hlavu.Sára šla dál, uslyšela tiché oddechování, kolem ní se mihla ruka, to ji vyděsilo a úplně ji stuhla krev v žilách, se zatajeným dechem čekala co bude dál a nebyla schopna se pohnout, po schodech šel právě pan Starý, dlouhovlasý zarostlý muž v motorkářském oblečení, Sára ke kamarádce chodila poměrně často i on ji znal, přátelsky ji hlubokým hlasem pozdravil "Dobrý den slečno, omlouvám se pokud jsem vás vylekal" Sára si oddychla, ale stejně ji něco nehrálo, byla velmi citlivý člověk a to oddechování které slyšela, nebylo pana Starého, to jistě ne, ale nechala to být a byla ráda že to (snad) byl jen  pan Starý řekla nervózně "To je v pořádku,to je v pořádku,to je v pořádku..to je.." Rozloučila se a šla dál, cesta do posledního patra byla podezřele dlouhá, jakoby Sára už nemohla jít, nachvíli oddechovala v mezipatře a pak se pustila dál, kroky byly slyšet všude, pomalé a kruté... Sára nachvíli jako otupená nevěděla co dělat, kam se vydat, ale bylo ji jasné že ji někdo sleduje...bála se a to doopravdy, instinktivně vytušila že ji hrozí nebezpečí (jak jsem říkala byla citlivý člověk).Zamotala se jí hlava, ztratila orientaci, utíkala po schodech a zase se poblázněně vracela dolů, kroky se blížily, pomalé kroky lstivého člověka, očividně měl  radost ze strachu a chaosu který nastal v Sářině hlavě.Každý krok vyjadřoval nějaké slovo, krutá a zlá slova.... Sára se trochu vzpamatovala, nadechla se a běžela dál, její plavé vlasy byly úplně mokré, viděla lidi, spousta lidí, zlých a krutých, blížili se k ní, měli na sobě všelijaké veselé kostýmy a paruky, a na obličejích masky s úšklebkem.Všichni se smáli, smích krutý, to Sáru vykolejilo ale nebyla schopna řict jediné slovo.Kroky se blížily, zlé a kruté...jako smrt sama, Sára běžela po schodech, veselí šašek ji zkřížil cestu, žongloval z míčky a smál se, chtěla pryč-ven, krásná žena s maskou kočky k ní přistoupila a začala se smát, hlásek měla jak zvoneček, začala tančit a dál se smála.Kroky se blížily, byly stále blíž.Sáru popadl klaun a začal ji házet do vzduchu a smál se ještě víc poblízněně, Sára slyšela všechno, deprimující veselou hudbu i přišerné kroky, nemohla to vydržet, nevěděla jak se zachovat, padla k zemi....nikde nikdo....jen ona s ustrašeným obličejem ve tváři a s ledovými rty.První kdo Sáru našel byla paní Novotná, když ji uviděla začala ječet, ječela dokud se k ní nesbíhali lidé kteří zavolali policii, paní stará pani Novotná už nikdy nebyla normální, ležela na lůžku a nemluvila, nikdo vlastně neví co ji tolik polekalo tolik aby přestala být normální.Jednoho dne kdy ji ošetřovatelka pouštěla televizi, zrovna dávali dětský pořad kde byli klauni, děti se právě měli učit, klau v televizi říkal pisklavým hláskem "a tohle je žlutá děti, a tohle je modrá děti" Paní Novotná si začala zakrývat oči a křičet.Když Sáru uviděla policie, zjistila že žádné zranění nemá, a že to vypadalo že měla slabší srdce, nikdo si však nedokázal vysvětlit ten ustrašený výraz který měla na tváři..

Myška

18. dubna 2010 v 10:51 | Christina Vampire Machart
Seděle na staré ztrouchnivělé židli se sluchátkama v uších a pohazovala rytmicky hlavou.Seděla tam už asi dvě hodiny...a jako kdyby nebyla v našem světě.Seděla a byla pohlcená do světa hudby.Začalo se smrákat, ale ona tam stále seděla jako kdyby nežila.Vlasy, ji vlály  ve větru a padaly ji do očí, začalo pršet, ale ona tam stále byla, jako by ji kapičky deště vůbec nevadily.Oči se ji klížily, ale nedokázala je zamhouřit, v nich byla vidět ironie a smutek, jako by se sama sobě vysmívala.Měla na sobě roztrhané džíny, které ji byly velké, že si po nich šlapala.Kožená bunda byla už hodně stará a trhala se, tričko neměla skoro žádné, bylo červené a roztrhané a špinavé...vypadalo to jako by ji bylo všechno jedno, sama si nechtěla připustit že je smutná.Představovala si spousta lidí,legrace a žádný smutek, répráky by jely naplno a všichni by byli šťastní- i ona... představovala si jak změní svět....jak ho udělá lepším...jak poletí do vesmíru a bude žít navždy na jedné planetě kterou objeví a nikdo jiný tam nebude, jen ona sama a šťastná, bude si moci dělat co chce, postaví tam spousta obchodů a pak i celé město a nakonec si vytvoří lidi, kteří budou žít v té kráse kterou vytvořila...Bláhové představy..."proč jsem se nestala malou hnusnou plošticí, která po svých malých nožkách utíká kam chce?" "proč jsem se nestala malým mravencem co odvede vždycky dobrou práci...?" "proč nejsem strom který vyroste na jednom místě a zůstane tam navěky?!" "PROČ?" ptala se sama sebe v mysli, ikdyž sama odpověď neznala.Začala zpívat tiše melodii...byla rychlá ale ona jí zpívala pomalu, hlas ji chraptěl až ho dočista ztratila, seděla tam a dívala se na oblohu..už bylo skoro ráno, seděla tam ale dál-nic jiného ji nezbývalo, zahlédla myš, konečně vzhlédla jinam, zakroutila zddřevěnělým krkem který  nepříjemně  zakřupal, pomalu se natáhla k myši, jako stará babička která si bere brýle na čtení a vzala si ji do náručí, hladila ji vrácčitýma  popraskanýma rukama a usmívala se... byl to její první a poslední úsměv za 5 let..

Výhra ve sportce

1. dubna 2010 v 10:50 | Christina Vampire Machart
Nalil si do skleničky trochu vína a usrkl, zatvářil se vesele, jako kdyby byl opilý.Pak pravil rozverným hlasem, ze kterého bylo slyšet že rozhodně nevypil jen skleničku vína "Tak co, už víte jak s tím naložíte?" zasmál se vesele a lokl si.Byl jsem zjevně nesvůj, byl až moc veselí, ale mluvil jsem s ním jako kdyby opilý nebyl a řekl jsem mu z ledovým klidem, ač mě jeho opilství rozčilovalo "To co jsem vyhrál?Ano,ano velký dům,drahý nábytek a elektronika, konečně auto" Vyhrál jsem totiž ve sportce, náhodně jsem vybral čísla, má oblíbená čísla a byl jsem to já kdo vyhrál hlavní cenu, jojo dřív jsme na tom nebyli dobře, živil jsem a pořád živím čtyři děti a manželku, bydlíme doposud v malým paneláku kde se ani netopí, na nájemný splácíme dluhy, tou výhrou by jsme byli v luxusu!!Ach bože, jaké štěstí a teď to s kamarádem oslavujeme."Ty....ty peníze nemáš" řekl a začal se smát, smál se dlouho až nakonec spadl se židle, to ho nezastavilo a smál se dál až mu byly vidět jeho čtyři zuby které měl, zbytek zubů ztratil při rvačkách a neměl na to jít k zubaři, nechat si je spravit.Zeptal jsem se a stále jsem byl klidný "jakto myslíš, já ty peníze mám!!Doma!!"."Nemáš" začal se smát a po jeho žlutých vousech mu stékaly kapky vína, byl hnusný, nevím jak dlouho se nemyl ale páchnul jako kdyby vylezl z popelnice.jeho ruce se dotkly mé špinavé mikiny, která ale nebyla zdaleka tak špinavá jako ta jeho, smál se dál jako kdyby se zbláznil, rád bych pro něj zavolal záchranku, protože nvypadal v pořádku, ale nechtěl jsem trestat chudáky sestry."Já ty peníze mám NEZÁVIĎ mi!!!!" zařval jsem, protože už jsem se taky trochu napil."nemáš podívej se domů".Normálně bych domů nešel ale jak jsem byl opílý, udělal jsem i nevětší blbosti a tak jsem šel domů, děti už spaly, manželka ještě pracovala, takže jsem si pipřadal že jsem v domě sám, peníze jsem hledal tam kam jsem je dal, ale oni tam nebyly, hledal jsem dál, ale nikde, nikde jsem je nenašel, hledal jsem i v dětském pokoji a tam jsem.... ty peníze našel, roztrhané na kusy, začal jsem v zoufalství řvát na děti, probudily se a řekly že tohle jim poradil jako skvělou zábavu můj nechutný kamarád, dostal jsem vztek, na děti jsem se lzobit nemohl, rychle jsem utíkal k němu domů abych mu pořádně nabančil, jneže von tam už nebyl a ani jeho věci, vapařil se, kopal jsem do jeho starýho nábytku abych si ulevil, ale nějak to nešlo a tak žijeme zase stejně... panelák kde se ani netopí, čtyři děti na krku a manželku, slácíme dluhy a nemáme prachy....a stejně...stejně jsme šťastní, jsem vlastně rád, protože bych byl možná nafoukanej, jak toakovýty boháči co máááj fúúru peněz, stejně furt zkoušim tu zatracenou sportku, ale nic.....už nikdy jsem nevyhrál... je to smůla a nebo štěstí?

Život dvou...pojídačů krve...

28. března 2010 v 13:22 | Christina Vampire Machart
Ty zářivé oči..a z nich tryskala krev.Byly jedovatě zelené a krásné, bylo v nich vidět plno hrůzy,zlosti,úzkosti a vzteku a z nich tryskala krev, jeho šlachovitý krk trhavě pocukával, i z něho létaly tuny krve, svalnaté tělo, celé rudé od krve a nohy plné modřin a ran.Dlouhé černé vlasy mu vlály ve větru, vypadal úžasně, ač byl celý od té červené odporné krve.Měl průzračně bílou pleťa ve světle slunce působil mysticky, avšak jeho bílá kůža nebyla vidět protože měl celé tělo červené.Nevypadal nijak zraněně...byla ta vůbec jeho krev?Ale stříkala mu přece jeho úžasných zelených očí.A..co když nestříkala z jeho očí, jen to tak opticky vypadalo.Pohyboval se hbitě jako šelma, přikrčil se a skočil na horskou kozu, tu se stalo něco divného, jeho krásné bílé ruce se staly drápy a rozdrásaly to ubohé zvíře, jeho oči zářily ještě více, lízal krev zvířete jako malé dítě, které nemá dost bonbónů.Po koze nezbyla ani kapička krve, odběhl do lesa.Silné nohy a ruce se pohybovaly rychle jako kdyby byl šelma.Uvelebil se pod skálou a spal.Probudil se pozdě v noci, ucítil totiž lákavý pach krve.Jeho oči zářily touhou, vypadal jako kočka která se honí za myší, vypadal úžasně a ty jeho oči, ještě více zářily.Na bílých sotva znatelných rtech se mu rýsoval podlý úsměv.Uviděl krvácející krásku, mlěa modrozelené vlasy které se ji vlnily, její rty byly rudé, jak to chtějí dámy když jdou do divadla, na modrozelené kůži měla spousta ran a tekla ji krev.Zmocnil se ho pocit který se nedal vysvětlit a jí také.Měla bílé špičaté zuby, stejně jako on.Měl taky pár  nezahojených modřin, dokonce i na tváři, pohlědla na ně a ďábelsky se usmála, on se zas podíval na její krvácející tvář a také se stejně usmál."Pojď sem prosím" pravila hlasem kterým by byl jakýkoli muž okouzlen, zněl jako zvoneček, on odpověděl velmi rázně "samsozřejmě" usmál se a ten jeho úsměv byl úžasný, každá dívka by se do něj zamilovala..Přistoupil k ní a začal ji líbat, ona líbala i jeho svými červenými rty, pomalu do ni zaťal své krásné zuby, takže ji tekla krev ještě více, sál její krev až byla úplně vysílená, ale měla sílu ho přitáhnout a vrazila do něj svě špičáky, co nejvíce rozčíleně, dlouho pila jeho krev a on byl také vysílený, pak ji pomalu políbil, vábila ho její krev, jenže neměl moc síly, napít se a proto se odbelhal a sténal, oči měl přvřené a svět jimi viděl rozmazaně, jediné co viděl, byla krev, spousta rudé barvy, v poslední chvíli ze zoufalství začal svou krev lízat, nijak mu to nepomohlo neměl dost síly, proto jeho srdce bilo naposled.Ona zatím sténala v bolestech a nemělo to konce, začalo to tím že se poškrábala o ostrý trn jakési květiny, začala ji pomalu téci krev, chtěla to něčím zastavit a tak si na ránu dala list z léčivého stromu, ten list přilákal zarostlého muže, taktéž z dlouhými zuby, ale byly snad ještě špičatější a delší, také byl vyšší a statnější a šel z něho vlastně strach, když uviděl její ránu, kousl do ni a začal sát krev, byla hbitá jako každý jiný a proto se mu vysmekla a utíkala, přitom ztrávrl louže krve, to přivábilo spousta jiných, proto utíkala dál, ale jak po cestě ztrácela krev byla až moc vysílená, lehla si celá od krve, zbytek už znáte, ležela pokorně a čekala až se nad ní slítnou draví ptáci a budou ji rozcupovat nebo až příjde někdo jejího druhu..nikdo nepřišel ale ona neměla stále dost sil postavit se, nemohla jít a nezbývalo ji nic jiného než plazit se, byla skoro u své jeskyně tam by ji pravděpodobně nikdo neohbrozil ale plazil se za ní jedovatý had, jediné uštknutí a každá živá bytost je mrtvá, vypustil z jedových žláz, nechutnou tekutinu.Svíjela se v bolestech a řvala, křičela, ječela..... Před očima se jí to rozmazalo, spousta barev, zuby...zuby...zuby...samé zuby....viděla všude vytasené tesáky.. pak zase barvy...rozmazané pozadí a cítila ukrutnou bolest, křičela, i když věděla že když bude křičet...stejně bude její život zpečetěn..její srdce bilo naposled...naposled zaječela plná hrůzy,smutku a bolesti...

Lidská troska

20. března 2010 v 9:41 | Christina Vampire Machart
"Betty,Betty prosím prober se!!" Křičela tmavovlasá dívka kterébylo tak sedmnáct let, v jejím hlasu bylo slyšet zoufalství."Prober se!!" křičela v slzách, když její výkyv emocí uviděla sestra odvedla ji do čekárny, kde dívka zmučeně čekala co bude dál.Do čekárny přišel mohutný doktor.Měl bílý plášť který mu sahal až po paty, jeho maličký tlustý obličejík vypadal velmi vážně, všichni s napjetím čekali co se stane, nakonec prohlásil chladným hlasem ze kterého ale bylo slyšet spousta smutku a ač se snažil být v "brnění" nějak se mu to nedařilo, bylo jasné že mu není zrovna HEJ "Slečna Kerlsová se probrala, ať příjdou jen ti nejbližší" Dívkou to najednou praštilo, hystericky utíkala do pokoje Betty, doktor a jeho pomocníci ji odvedli pryč, ať tam počká, že ji uričtě řeknou o zdravotním stavu Betty."NÉÉ" křičela dívka hystericky a kopala do dveří čekárny."Prosím jděte ven slečno, na pacienty to nepůsobí nejlépe, děkuji moc za pochopení" Dívka odešla z čekárny.Venku vládla zima, všude kolem spousta sněhu, lehla si na zem a vzlykala, utíkala sem a tam a křičela, jako kdyby se zbláznila, věděla že Betty Kerlsová ač se probrala na tom není nejlépe a to jí doslova rvalo srdce.Betty byla její kamarádka, ale co víc byla ji téměř sestrou, každý den u ní byla a znala ji snad lépe než vlastní matku, jednoho dne se stala menší nehoda, Betty se najednou zamotala hlava a skácela se k zemi, pak už se neprobrala, všichni mysleli že už asi nikdy v pořádku nebude, ale ona se probrala, jaký div, s doktorova tónu to však radostná událost nebyla a to dívku čím dál tím víc trápilo.Venku byla zima a ona měla přece jen lehkou podzimní bundičku a tak utíkala domů, nedalo ji to a zavolala do nemocnice, zeptala se na stav Betty ale nechtěli ji odpovědět, je to osobní věc."Prosíííííím" křičela hystericky do telefonu, "Proboha,Proboha,Proboha,Proboha,PROBOOOHÁÁ" křičela dál až ji úplně zaskočilo a dostala záchvat kašle, vzlykala ale dál, nešlo to zastavit, "NÉÉÉ" byla úplně nezvladatelná, kopala do dveří koupelny, takže je úplně rozbila, křičela jako šílenec, cosi ji popadlo a ona úplně na lehko oblečená, vyrazila do sněhové vánice za Betty, jako kdyby cesta neubývala ale ona to nevzdávala až přišla do nemocnice, celá se klepala, "CHCI VIDĚT BETTY" křičela, utíkala do jejího pokoje a nikdo ji nedokázal zabránit, přišla k její posteli a zoufale řekla "Betty, jsi to ty že?" "Betty?" Betty otevřela své oči, dívka okamžitě poznala že to nejsou její oči, ten její výraz ve tváři tak nepřítomný, jako kdyby ji posedl ďábel.Betty řekla ostrým nepřijemným hlasem "Terezo, netušila jsem že se s tebe stane taková troska, těší mě, děláš to všechno kvůli mě?Ó děkuji za kompliment" Jedovatě se usmála, dívka (zmíněná Tereza) křičela "BETTY to nejsi ty!!!!!!Betty!!!!!" Uslyšela její smích, poté ji odvedli, na psychiatrii, ten smích, tak jedovatý zlý a chladný.. to nebyla Betty.Psychiatr se dívky ptal na různé věci, když ji vyšetřil řekl že je všechno v pořádku ale utrpěla veliký,veliký šok, proto doporučuje aby za Betty vůbec nechodila, prý by ji to moc rozrušovalo."Betty?Kde jsi!!!!?" křičela a zmítala se když se dozvěděla že za ní nemůže chodit.Do nemocnice už několikrát chtěla po vyšetření psychologem vniknout, poznali ji a nechtěli ji pustit, večer se proto na Betty chodívala dívat oknem nemocnice.Betty nikdy nespala její zelené oči zářily i ve tmě, byla tak....tak nelidská.Jednoho dne dívku zpozorovala, její oči se rozevřely a udělala něco přišerného.Pomalu se posadila, měla všude tolik hnusných hadiček, všechny je přetrhla, kapačka se samozřejmě přetrhla také, bylo zle, krev z žíly ji tekla přímo na postel a ona se jen poblázněně smála, smála se a ten její smích byl tak zlý, smála se jak jí z žíly vytékají louže krve, dívka to všechno viděla, začala popadat dech, byla úplně vynervovaná hysterická a když slyšela ten smích Betty bylo ji ještě hůře "NÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉ!!!" křičela.Poslední zlý pohled Betty a její strašný zlomyslný smích a byla mrtvá.Dívka byla také mrtvá, sice žila ale vevnitř už mrtvá byla, dočista se pomátla, byla z ní troska....skončila na nemocničním lůžku, nic si nepamatovala, ale na Betty nedokázala zapomenout a to ji rvalo srdce....byla z ní troska....

Otrávení Heleny Pensové

17. března 2010 v 20:09 | Christina Vampire Machart
Hm... jak bych asi začala?Jmenuji se Helena Pensová... moc toho nenamluvím, sedim všide úplně tiše, ale nejsem takovej andílek jak se na první pohled zdám, ráda někomu dělám naschváli, teď vám to bude připadat divný ale mě to vážně baví, ty smutný obličejčky a to jen proto že jsem jim udělala nějakou škodolibost, u srdce mi to přijemně hřeje.Stejně mě nikdo nemá rád, mě je to jedno vystačím si sama.Jsem takovej ten typ holky s vysokejma podpadkama z dlouhejma vlasama a sexy hadříkama, že se po mě kluci otáčej a občas házej očko.Dneska mi ta kráva pozvala na návštěvu ale nečekám nic skvělýho spíše nějakej naschvál, mě je to jedno, pchee ať je to cokoli určitě ji to oplatím.Už je čas jít k ní, oblékla jsem si svou lesklou černou bundičku s kožíškem, vzala co nevyzívavější tičko a roztomilou růžovou minisukni, vypadala jsem kouzelně, oči jsem si obtáhla růžovými linkami a na rtech mi zářil lesk, vlasy jsem si nechala volně povlávat kolem ramen a musím říct že jsem byla fakt sexy.Teď co mám nový piercing v nose si připadám jako královna.Vypravila jsem se se svou miniaturní kabelkou ke krávě, chtěla jsem ji trochu podráždit svým vzhledem a docela se mi to povedlo, koukala jako z višně, plandavé domácí tepláky a dlouhé oprané tričko bylo proti mému oblečení příšerné (to snad proti jakémukoli).Zeptala se jestli chci kávu, řekla jsem že bych si dala rada víno, řekla jsem to hlavně proto abych ji podráždila, ale ona mi úplně v klidu víno nalévala, bla jsem trochu zaskočená ale nenechala jsem na sobě nic znát."Děkuji" usmála jsem se tak aby mi byly vidět moje krásné běloskvoucí zuby.Napila jsem se doušku vína bylo skvělé ale nechtěla jsem aby to tak vypadalo a tak jsem si řekla že jí pro začátek udělám takový malý žertíček a tak jsem se zatvářila kysele jako když lížu cítrón a všechno víno vyprskla na ní, přímo do obličeje, pak jsem řekla tím nejroztomilejším hláskem jaký jsem mohla udělat "Jé omlouvám se, pomůžu ti umýt obličej" úplně to v ní bublalo cítila jsem to, ale z ledovým klidem řekla "ne, v poho to se stává jd si to umýt sama a co si dáš potom?kávu,konflejsky víno asi ne-předpokládám" a usmála se na mě, řekla jsem "kývu prosím.... a vlastně ty konflejsky taky" protočila panenky a odešla do koupelny.Čekala jsem, hodiny tikaly "tik,tik,tik" a ona stále nepřicházela.Najednou vkročila do pokoje a hekticky řekla, tady máš tu kávu, položila ji rychle na stůl takže káva se rozlila po stole.Napila jsem se, chvíli jsem čekala jestli něco řekne, ale nic neřekla, mlčela a dívala se na mě s podivným škodolibím výrazem, podívala jsem se na ni a ona se rozesmála, nechápala jsem co do ni vjelo, ale aby to na mě nebylo znát taky jsem se co nejvěrohodněji zasmála."Chutná kávička?" zeptala se ironicky a z jejího tónu byla slyšet radost. "Moc dobrá" řekla jsem jako kdyby mě její ironický tón nevyvedl z míry.Začalo mě trochu bolet břicho, takové tlačení a do toho mě bolela hlava, nepříjemné ale to se mi stávalo často, když uviděla že mi není nejlépe úplně rozzářeně se usmála, rozmazala se mi před očima, všechno bylo rozmazané a mě čím dál tím víc bolelo břicho a hlava.Vzala jsem hrníček kávy do ruky, ale ta se mi tolik klepala že jsem to nedokázala, byla jsem tak slabá, zmocnil se mě hrozný pocit......nebyla to bolest byla to křeč a pak......
Ahoj, jmenuji se Lenka Rolnsová jsem kamarádská a společenská a mám všechny ráda....ne... všecny ne jednu osobu úplně nenávidím.Jmenuje se Helena, je úplně divná nosí vyzívavý věci a dělá každýmu naschvály, nejvíc mě, jednou mi dokonce podtrhla nohu a úplně mě ztrapnila před lidma.Jednou, když jsem otevřela skříňku našla jsem hromadu papíru "kráva" a oblečení nikde, nakonec jsem ho našla v koši.Byla to ona tím jsem si jistá, nenávidím ji, nenávidím ji a tuhle větu bych napsala klidně stokrát.Jednou jsem dostala nápad jak jít o pořádně zavařit, byla na mě tak zlá přebrala mi kluka a udělala mi spousta hroznejch věcí, řekla jsem si že ji pozvu na kávu v který bude pepř......pozvala jsem ji a čekala jsem, zmocnil se mě prapodivný pocit, pepř ji tam nedám, dám.....ji tam nějaký jed, můj táta pracuje v lékarně takže sehnat něco nebyl problém.Přišla v hrozné bundě a v sexy minisukni, byla dokonalá a to mě ještě víc štvalo, přátelsky jsem se ji zeptala jestli chce kávu, řekla že by si dala raději víno.To mě dočista naštvalo ale dala jsem ji ho....samozřejmě že bez jedu, neměla jsem jed ještě připravený, myslela jsem že si vezme kávu jenže vona napotvoru vzala si víno.V jednu chvíli se zatvářila tak zle že jsem věděla že něco přijde a taky že přišlo, víno mi vyprskla přímo na vobličej, fúúúj byla tak zle milá, nenáviděla jsem ji zato víc, šla jsem si umýt obličej ale to ještě nesmím zapomenout ty kecy "mám ti to pomoct umýt?" tím svým cukrouškovským hláskem.Zeptala jsem se ji jestli chce kávu a konflejsy, chtěla samozřejmě oboje, no konečně bude od ní pokoj řekla jsem si.Jsem normálně přátelská ale ji tolik nenávidím....já se tak těším až tu kávu vypije, je to ode mě tak hnusný....jak jsem si myla obličej stékala mi po tváři slza....ale přece si od ni nenechám nic líbit, byla jsem zkrátka odhodlaná, rychle jsem připravila kafe a konflejsy a nasipala jed, zamíchala a rychle to nesla, byla jsem rozrušená že jsem kávu vylila na stůl, nijak mi to nevadilo a čekala jsem až se poprvé napije.Usrkla trochu kávy a svými bílými zuby ukousla kousíček konflejsky.usmívala jsem se a čekala co bude dál, asi tak po půl hodině a něco jsem zpozorovala že je nějaká nesvá, držela se za hlavu a úplně zezelenala, usmála jsem se, jed už působí, zatvářila se docela ztrápeně...začínalo mi jí být líto, takovou nevinnou jsem ji nikdy neviděla, nevím co to do mě vjelo ale začala jsem se potřeštěně smát, vypadalo že jí ještě hůř, její oči....byly zvláštní jakoby hleděla skrz mě, její nepřítomný výraz mě znervózňoval, její ruka se úplně třásla jako ruka vrásčitého dědečka, máchala rukou kolem hrníčku, dotkla se ho ale jako by ho nemohla zvednout.Úplně znenadání jí klesly víčka a hlava povolila... byla mrtvá.. tohle jsem nemohla udělat...byla jsem dočista šílená....

3 nešťastné lásky (z deníku Elis Blackové)

7. března 2010 v 21:06 | Christina Vampire Machart

Čau jmenuju se Elis Blacková a je mi 20 let, už od první třídy píšu jakési povídky "bez konce" a
také všelijaké rady kterýma se řídit, později (to jsem chodila asi tak do šestky) jsem začala psát dlouhé diskuze o tom co by se stalo "kdyby" a podobně.Jasně, vždycky jsem přemýšlela nad nemožnýma věcma a lítala hlavou v oblacích, byla jsem zaměřená sama sebou dokavaď mi neumřel přítel.Bylo to docela náhlé, pohádala jsem se s ním on se šel nachvilku projít a vydejchat se, což dělal pořád, nenapadlo mě že.... spáchal sebevraždu, vyčítala jsem si to, věděla jsem že se s tím musím popasovat ale jak?Byla jsem s ním už docela dlouho a dokonce jsme plánovali i děti, ale teď ten "sen" byl pryč....proměnil se v noční můru, ale mám si zkazit život tím že budu bědovat pro svého přítele...byl pro mě nejvíc ale už tu není a kdyby tohle viděl jistě by se mu to nelíbilo.Hlavně mě fascinovalo že spáchal sebevraždu a kvůli mě...ale co když ne?Věřila jsem ale že ano..proč by to jinak dělal?Stále to nevím ale už jsem se s tím trochu popasovala, nežiju kdovíjak skvěle, vážně to rajskej život neni ale furt lepší než bejt "troska".No jasně že na něj každý den myslívám ale snažím se myslet na něco jiného, protože mi vzpomínky na něj nahání hrůzu...a stále nevím proč.Od té doby co se stala ta...ehm...jak to mám říct....."nehoda" jsem nepsala nic hezkého, všechno bylo tak pesimistické... jednou jsem se rozhodla napsat příběh o jedné dívce která žila osamocená v lese, rodiče neměla, zemřeli totiž a tak si vystačila sama, občas chodívala do města ale ruch lidí neměla ráda, jednou se srazila s "nějakým cizincem", hodil po ní šibalský pohled, ona po něm také a tak vždy když chodila na tržiště ho tam vídávala, až jednou ji oslovil "ahoj" ona se na něj usmála a odpověděla to samé pak si začali povídat, nakonec ho pozvala domů a člověk čeká nějaký happyend když tu se ta krása přetrhne, já nevím jak mě to mohlo popadnout ale happyend to nemohlo mít, nakonec to skončilo tak, že mu otec nedovolil se s ní oženit, tak spáchal sebevraždu a ta dívka byla zas osamocená..znova a znova jsem si svou povídku četla a vždy mi u ní stékaly slzy po tváři, myslela jsem na "něho"...jsou lidé co jsou na tom hůř než já..řekla jsem si....ale stále jsem tomu nemohla uvěřit...zase jsem spadla do hlubokýho příkopu ze kterýho jsem nemohla ven, až jednou když jsem si znova svou povídku četla přepadl mě vztek a já ty bezmocné papíry vší silou roztrhala, jasně že se mi ulevilo a jak.Ne já budu mít život krásnej nenechám si ho zkazit někým kdo je dávno tuhej a od té doby jsem utrácela...a utrácela.... zaplatila jsem si drahé studia a zkrátka jsem naplno žila.Několikrát jsem do seznamky psala že hledám muže a ne jako nějaký "kozy" so si naivně myslej že jsou sexy, pojala jsem to vtipně a hned mi přišlo několik mailů od nápadníků, koukala jsem na jejich fotky..žádnej se mi nelíbil....nikdo nebyl jako "on".... ale "on" už přece neexistuje tak co řešit?zasmála jsem se ale v hloubi duše jsem věděla že si hrozně moc vyčítám jeho tragickou smrt.Projížděla jsem na seznamce všechny muže a vlastně všichni byli stejní...až na jednoho... ty jeho oči....měl krásné zelené oči...černé rovné vlasy mu povlávaly volně až na ramena a ten jeho obličej...byl docela bílý...měl pravidelný rovný nos a rty...tak akorát, na nic si nehrál..podle vyplňování všelijakých údajů byl vtipný.Okamžitě jsem se mu ozvaĺa a představte si...vybral si mě..ááá ježiš já byla tak moooc bláhově šťastná..když jsme se setkali byl...ještě krásnější než ve skutečnosti na krku mu visel nádherný stříbrný kříž, usmála jsem se na něj a on na mě, pozval mě do zajímavé čajovny, povídali jsme si a náramně jsem si s ním rozuměla.Pak jsem byla u něj doma a byl to hotový ráj, zapomněla jsem na svého bývalého partnera a užívala si jen jeho...byl krásný a ty jeho oči...doslova zářily, na první pohled byla tohle láska.. jednoho dne ho cosi popadlo, jo chodil na nějaký srazy nebo jak tomu říkal ale to mi nepřišlo divné...ani jsem nepřemýšlela jaké "srazy (nebo co)"....když krájel zeleninu, popadl kuchyňský nůž a držel mi ho u krku, vyděšeně jsem řvala "co to děláš?" ale on nic neříkal...řizl mě a po krku mě začala stékat teplá červená krev."co to mělo znamenat?" ječela jsem, byla jsem úplně v šoku, on ale neodpovídal a dál mě takto postupně "řezal" měla jsem krk plný ošklivých škrábanců, dělal to každý den, bála jsem se ho, nemluvil... a odmítal mě pustit ven, hrozně moc jsem se ho bála...ty jeho zelené oči byly tak nebezpečné, můj krk byl dočista zohyzděný ale on to dělal dál... dokonce mě udělal i pár šrámu na obličeji, celý den jsem byla zavřená v ložnici a třásla jsem se strachy, jednou to došlo až moc daleko, nůž se mi zaryl hluboko až jsem zaječela, vysmekla jsem se a utíkala....neznámo kam, zavolala jsem na policii a....chytli toho "psychopata".Byla jsem úplně v šoku..."proboha koho jsem si to vybrala.." pomyslila jsem na svého starého partnera a povzdychla si...tento rok byla pro mě muka, jen jsem ležela v posteli a nic nedělala..až na to že jsem psala...psala jsem o týraných ženách...o satanistických rituálech a čím dál tím víc jsem tyhle věci studovala, jako kdyby mě zajímaly.Napsala jsem příběh...byla jedna dívka....ona..hledala muže...snů a našla ho jenže to byla jen hloupá fantazie, zavřel ji do sklepa a nikdy nikdy ji odtamtud nevytáhl, k jídlu dostávala jen suchý chléb, pozoroval ji kamerou, psychopat jeden až se s toho jednoho dne zhroutila a zemřela..byl to hrozný příběh, tolik stránek o "bolesti" tu dobu jsem se z toho nedokázala vyhrabat až jednou když jsem šla nakoupit, usmíval se na mě příjemný pokladní, nevěřila jsem že je to ten pravý ale taky jsem se chabě pokusila o úsměv, dal mi dokonce slevu, to bylo skvělý každý den jsem tam chodila a občas jsem si s ním povídala až jednou mě pozval na kávu, jako kdyby mě zase znovu celou sešíval, potřebovala jsem bejt v klidu a tak jsem řekla "ano".Sedli jsme si spolu a povídali si, byl stejný jako já, stejné názory a tak usměvavý a já..jsem se do něj beznadějně zamilovala, on do mě také a byla to vážně láska.Žili jsme bez hádek a já byla konečně šťastná, nemyslela jsem na minulost, žila jsem součastností.To musí klapnout říkávala jsem si ale tušila jsem že se něco stane, kéž by ne přála jsem si.Byl to rok...dva...a byli jsme stále spolu bez toho že by jsme se hádali, byl na mě hodný a mě se to líbilo, byla jsem jak křehká porcelánová panenka, tolik stop na mě zanechala minulost, začala jsem psát románky s happyendem a to nikdy nebyla moje parketa, psala jsem dlouhé diskuze zase o těch donrých věcech a o těch zlých jsem už zas nepřemýšlela.Čím víc žijete šťastně tím víc když se něco stane vás to bolí...bohužel já žila hrozně šťastně, zlé věci už byly pryč a já byla vážně šťastná.Až jednou..(v tu dobu byl v práci) mi zavolala záchranka, šel přes červenou a....jedno auto jelo moc rychle a skončil....pod koly.... "pod...." nemohla jsem to slovo vyslovit ale nakonec se to podařilo "pod...koly?" a když jsem se chtěla zeptat jestli žije... řekli mi ještě dřív než jsem se zeptala že zemřel."NÉÉÉ" křičela jsem.... nepředstavitelná bolest projela mým tělem...psala jsem dál o tom jak je zlej život....ale stala se ze mě troska... teď to tu píšu v slzách který dopadaj na tenhle papír... jasně že nejsem šťastná, nic si od života neslibuju a kdyby jste se zeptali proč byli by jste vážně hlupáci.Ten den co se to stalo jsem vůbec nejedla a brečela jsem...bolest byla stále silnější....bylo to tak nečekané...a o to víc bolestivější.Snila jsem o dětech a o skvělém manželovi co se s radostnou tváři bude vracet z práce... a ten sen se mi nemůže splnit (alespoň já v to nevěřím) ale stále o tom sním.Jsem zmučená... copak je život spravedlivý?Jak se můžem radovat z věcí které nám budou později sebrány?odpověď stále neznám...

Vláda zvířat

4. března 2010 v 9:22 | Christina Vampire Machart

První kapitola- smutný pes
Venku štěkal velký vlčák a jeho vytí bylo tak prosebné že se to nedalo vydržet poslouchat.Chtěl se dostat ven, každý den byl přivázaný u velké červené boudy, bez vody a krmiva.Občas mu tam někdo hodil zbytky a když pršelo pil z kaluží, ale nikdo o něj nepečoval.Byl hubený až na kost, oči měl plné smutku.Jeho štěkání nebylo nikdy rozčílené ani radostné, štěkal a u toho vyl jako kdyby vzlykal, ta směsice pocitů co mu probíhala hlavou...nenáviděl lidi a kdyby se dostal na svobodu chtěl by všechny zabít.To se tomu velkému chudákovi neustále honilo hlavou, teď si budete říkat že ten pes takový chudák není chtěl zabíjet, ale... co by jste udělali na jeho místě, měl s lidmi jen špatné zkušenosti.Pršelo, rád by se schoval do své boudy, ale byla tak stará a oprýskaná a vevnitř bylo spousta vajglů a lahev od alkoholu, lehl si před boudu a smutně a žalostně kňučel jak po jeho srsti pomalinku stékal děšť.


Druhá kapitola- kočka co pořád jen mňoukala
"Samozřejmě slečno Daisy, nebude to bolet a doktor to udělá tak aby vás to co nejméně bolelo" Říkala žena s vysokým sopránkem odpověď k ní přišla okamžitě "Mňááu" drsný skřípavý hlas kočky se rozezněl po pokoji. "Něco se vám nelíbí slečno Daisy?" zeptala se žena a pousmála se "Mňáááááááááu" zazněla odpověď.Samozřejmě že normální kočka má ustrašený písklavý hlásek že to její "mňau" skoro není slyšet, slečna Daisy byla vyjjímkou, mňoukala drsným hlasem který připomínal spíše skřek.Ona pořád mňoukala, když se ji zachtělo jíst zamňoukala a samozřejmě že ji paní okamžitě přinesla mističku, když se paní chystala na dovolenou a zabouchla dveře, kočka začala žalostně mňoukat že se to rozléhalo po celém baráku a tak vzali Slečnu Daisy ssebou.Byla to neobyčejná kočka, avšak její panička na to nebyla vůbec hrdá, měla s ní už dlouho samé problémy a chtěla se ji co nejdřívě zbavit.

Třetí kapitola-kočka a pes
Pes, byl pořád uvázaný u boudy a už dlouho mu nikdo nedal nažrat, byl hladový a vyžíznělý a proto vyl a vyl svým žalostným hlasem.Naproti spousta lidí křičelo hystericky z okna "Seberte si toho psa, ruší nás tu už od rána" a pes vyl o to víc a žalostněji.Malá čivava a její panička prošla kolem mohutného zničeného vlčáka a začala ho provokovat svým malým pisklavým štěkáním, neměl na to náladu, ležel ale čivava toho nenechala a stále ho provokovala, oznal se po ni tlapou, čivava nestačila uhnout a padla k zemi, přistrčil si ji blíž k sobě a zakousl se do ni, pak ji nemilosrdně odhodil a vyl dál.Neumíte si představit co dělala panička čivavi, po ní se pes také ohnal ale ona před ním utekla, vztekle za ni zavrčel.

"Slečno Daisy, jdeme na procházku" řekl sopránek té ženy.Slečna Daisy věděla co ji čeká a úmyslně byla schována pod postelí, neslyšně proběhla kolem a snažila se zoufala schovat, tu popadla náruč její paní a dala ji do přepravky, Slečna Daisy se bránila ale bohužel to bylo marné.Už byla v pasti.Paní ji nesla do útulku a když ji předávala mohutnému muži který ji chtěl dát do hnusné ohavné klece, vysmekla se jakmile byla venku z přepravky a utíkala co nejdál, utíkala a utíkala a uslyšela žalostné psí vytí.Zpozorněla, ale dál si toho nevšímala, uvelebila se u starých popelnic a začala smutně a utrápeně mňoukat, její nepříjemný skřípavý hlas se rozléhal po celém sídlišti, slyšela jak lidé povykují a dívají se co se stalo, ona ale seděla dál jako přikovaná a mňoukala, do toho se ozval snad ještě utrápenější psí štěkot, protože slečna Daisy byla zvědavá šla se pomalounku podívat kdo to tak smutně štěká, našlapovala tichounce, docela schovaná, přikrčila se a dívala se na přenešťastného vlčáka přivázaného k boudě.Opatrně k němu přišla a zamňoukala "Mňáááu" pes se ohlédl a ziřivě se po ni ohnal, hbitě uhnula a znovu zamňoukala "Mňááu mňáááu mňááu" pes ještě rozzuřeněji začal štěkat a pak se stalo něco na co se nedalo zapomenout.Slečna Daisy se ladně protáhla dírou od plotu a svými ostrými zoubky přetrhla provaz na kterém byl vlčák přivázán, oba dva se dostali ven a udělali to.. po čem tolik toužili..pomstu

Čtvrtá kapitola: pomsta bude sladká
Kočka i pes utíkali jako kdyby závodili až pronikli do města plného lidí, pes začal štěkat a napadat lidi.Rozutíkali se a ve městě v tu chvíli vládla velká panika, hodně lidí se rozuteklo, někdo jen zíral jiní volali policii.Pes všechny lidi rozehnal aby vzniknul chaos, nakonec vnikl do obchodu s potravinami, lidé křičeli "PES!!!" "Rychle!!Zavolejte policii!!!".Pes začal schazovat všechny regály se sušenkami,čokoládami a majonézami.Zastavil se u velkého chladícího boxu kde našel maso, alobal zuby úplně roztrhal a šežral okamžitě celou sirovou krůtu.Lidé chaoticky pobíhali kolem, pes porážel všechno so mu přišlo do cesty, proběhl mezi pokladnou znovu do města, to tam už byla policie, slečna Daisy to vše pozorovala a když byl pes v úzkých skočila policistům na obličeje které úplně rozdrásala, nedělala to aby pomohla psovi, dělala to kvůli pomstě.pak utíkali dál z toho města a zopakovali to ještě u dalších nákupních středisek, kde se drží lidé.Všichni byli v bídě, nevycházeli z domů a modlili se že tam pes a kočka nepříjdou.Všechno teď patřilo zvířatům....

Noční můra

28. února 2010 v 12:07 | Christina Vampire Machart
Noc byla černá a nic nebylo vidět, pouze byl slyšet běh, ne to není možné, co se to stalo?"Ach.. bolest, nechte mě,proboha chci domů!!!!" "Néé!"Muž, celý potřísněný krví se usmíval, ten úsměv byl zcela upřímný, měl radost, vedle něho stála žena, rozpuštěné dlouhé rusé vlasy a na tváři měla doširoka otevřený úsměv, měla dlouhé nehty, které ani jako nehty nevypadaly, byly to spíše takové drápky."ne, ne néééé!!!prosííím"

Z Jejího pokoje byl slyšet pronikavý křik, ve kterém byla směsice pocitů, strachu,bolesti a ještě něčeho, sama nevěděla jak by ten pocit popsala, ale bylo to příšerné.K její posteli přišla vystrašená matka, její výraz ve tváři byl utrápený a oči plné smutku."Copak?Zase ten zlý sen?" zeptala se matka co nejvlídněji. "Ano mami, zase ten co se mi zdá už týden, jenže tentokrát tam nebyl jen muž, ale také žena" pravila a aby situaci trochu odlehčila, pousmála se a řekla něco v tom smyslu že noční můry odletí.Matka mlčela, ale vypadala čím dál tím víc ustaraněji, její suché ruce si hrály s malým stříbrným přívěskem ktewrý měla zavěšený na krku.Dlouho bylo nepříjemné a stísňující ticho, nakonec se matka přemohla a řekla s hlasem který se ji třásl "Víš, myslím....že bys... měla bys... navštvit lékaře, tyhle sny...no..myslím..že to není...zcela normální.." chvíli bylo zase skličující ticho potom promluvila, taktéž chvějícím se hlasem "Jasně mami, po někom se podívám" matka se chabě pokusila o úsměv, pohladila ji po plavých vlasech a odešla z pokoje.Chvíli přemýšlela, ale potom si řekla že jí určitě udělá dobře čerstvý vzduch a tak se oblékla, nasadila si modrou otrhanou čepici a černé kozačky a vyšla z domu.Mířila si to přímo do nákupního centra, kde se koukala na úžasné drahé věci které si nemohla dovolit, byla v bižuterii a dívala se na krásné naušnice pro mladé lidi, nakonec neodpolala a podívala se také do zlatnictví kde obdivovala nádherné přívěsky, srdíček,znamení nebo ornamentů, nakonec si udělala radost zašla do "nóbl" kavárny a koupila zmrzlinový pohár, byl vážně drahý, na tak malý zmrzlinový pohár byl předražený, ale znáte to, člověk si chce udělat radost a jakmile k tomu dojde, utratí všechny své prachy jenom proto aby si udělala radost, přitom ví že pokud je smutný nebo naštavný, tak mu to radost vlastně ani neudělá a jen ztratí, peníze a peníze jsou pro dnešní dobu zkrátka vše.Jedla pomalu, olizovala lžičku na které zůstalo ještě trochu krému, když ten skvělý smtenový pohár dojedla, opustila nákupní centrum a jen tak se toulala ulicemi plné davů lidí, někteří se hnali nakupovat, jiní na narozeninovou oslavu a někteří se jen tak toulali.Ráda poznávala nová místa a protože viděla ulici kterou ještě neznala a to tudy prošla už bůhvíkolikrát, vydala se tím směrem, dívala se na panelové domy, na grafiti co tam nakreslili sprejeři až narazila na dům, kde bylo velkým neohrabaným písmem napsáno "PSYCHIATRIE" na dveřích bylo úplně stejným rukopisem naapsáno nebo by se dalo říci naškrábáno "ordinační hodiny po-pá od 8:00 do 18:30" Chvíli přemýšlela co je za den, byl pátek a tak si řekla že tam půjde, nejdříve ale napsala matce že se zpozdí..apod. zaťukala, neboť tam nebyl žádný zvonek, ale když nikdo neotevřel, popostrčila dveře vpřed a oni se s hlasitým vrzáním otevřely.Bylo tam mnoho chodeb, každá vypadala nečistě jako kdyby tam už sto let nikdo nebyl, dveře nebyly normální jak to v nemocnicích bývá, byly kovové a už pěkně rezavé.Nikde nebylo napsáno kde má doktor nebo doktorka ordinaci a tak pomalu otvírala všechny dveře co tam byly, ale všechny byly zamčené, uviděla malilinkou chodbičku, s jedněmi dveřmi "ááá to bude ono" zasmála se a tiše zaklepala, když se nic neozvalo, do dveří pořádně zabušila, uslyšla pomalinké šoupání se, nakonec se dveře nečekaně rozevřely a vnich stál podivný muž, že z něj šel až strach.Měl šedé řídké vlasy, veliké modré oči a na ústech měl cosi co připomínalo zastaralé rovnátka, bylo to kovové a trčelo mu to z pusy, když se usmál, bylo vidět že ty podivné železné tyčky, mu drží, podivná rovnátka, na krku měl cosi kovového a stříbrného a vypadalo to že nemůže vůbec hýbat krkem, na rukách měl totéž a na nohách také, byl tlustý a ošklivý, seděl na podivném kovovém vozíčku, vše u něj v ordinaci bylo kovové a divné.Usmál se na ni, ona na něho také, ale nebyl to zrovna veselí úsměv, spíše takový ustrašený."Posaďte se" řekl chrplavým hlasem, sedla si na kovové podivné lehátko."Chcete čaj,kávu?" zeptal se docela přátelsky, "ne děkuji, jste moc hodný" řekla a pokusila se o úsměv, "ale ano, udělám vám čaj, počkejte" řekl a odstrkoval kovová kolečka vozíčku aby se dostal vpřed, nachvíli zmizel do nějaké malé místnůstky.Na stole měl všelijaké divné "kovové" nastroje, něco vypadalo jako nůžky,něco jako kleště, jeden ten z nejpodivnějších nástrojů jako vrtačka, ve stole měl mnoho šuplíků, ráda by se podívala, ale neodvážila se.Muž, zachvíli přijel na vozíčku s kovovým táckem a dvěma kovovými hrnečky, jeden ji podal, podívala se dovnitř a začal se ji zvedat žaludek, plavaly tam kousky čehosi nechutného a roslovitého, čaj měl červenou barvu a smrděl, usrkla si doušek a málem se vyzvracela, položila ho na tácek a škytla.Káva muže byla podivně bílá a plavaly tam bílé kousíčky něčeho velmi divného a nechutného."Chcete do toho cukr" zeptal se a usrkl kávu (pokud to byla káva)."nee..děkuji" řekla trochu ustašeně."Tak dobře, mohu se zeptat co vás trápí?" usmál se že byly vidět jeho křivé zuby i přes ty velká rovnátka."Víte, mám už dlouho noční můry zjevuje se tam-" ani nedořekla větu a muž ji skočil do řeči "Tak noční můry povídáte?Dobře,dobře, tento lék vám zaručeně pomůže" podával ji jakousi zkumavku, ve které byla velmi divná šťáva a v ní plavalo něco jako maso, alespoň to tak vypadalo, lék měl nažloutlou barvu a moc "vábně" nevypadal."Vypijte to" řekl muž, uposlechla a napila se, udělalo se jí špatně a celá zezelenala zmohla se jen na "asi budu zvracet" "ale nebudete!!Nachvilinku si lehněte a pak dopijte ještě ten malý doušek" řekl jako kdyby se nic nestalo.Lehla si a litovala toho že sem kdy vkročila, bylo to tu hrozné, podívala se na hodinky a zjistila že je tam už přes dvě hodiny, zhrozila se ale pak se jakýmsi kouzlem zase uklidnila.Přemohla se vypila další doušek toho podivného léku, chutnal hnusně že si to ani neumíte představit, nejnechutnější na tom byly ty kousky masa, nebo co to bylo, měly kyselou chuť a chutnaly...jako kdyby byly zkažené.Když vše vypila, doktor ji s vážnou tváří řekl "Agáta vás zavede do pokoje kde si odpočinete, kdyby vám začalo být špatně, prosím zakřičte na mě, v tu chvíli se zbavíte všech nočních můr.Pak zavolal "Agáááto!!!" přišla dívka okolo osmnácti let, možná starší to nebylo poznat, měla rusé dlouhé vlasy a roušku přes pusu, bílá čepička z červeným křížkem ji moc slušela a bílé šaty ji končily v půlce stehen.Sestřička Agáta (nebo kdo to byl) nemluvila, jen šla a tak šla naše pacientka za ní, zavedla jí do malého bílého pokoje kd ebyl jeden jediný kus nábytku, velká bílá kovová postel, ukázala na postel a pacientka si do ní lehla pak Agáta zavřela bílé dveře.Pacientka přemýšlela... kde vlastně je... to nebyla žádná psychiatrie.. jak si myslela... sám "psychiatr" byl úplný cvok.. a šel z něho strach...cítila to z něj.. pohrávala si s knoflíky červené blůzky.Dlouho se nedělo nic, až ji začalo trochu kručet v břichu, myslela že je to tím že nic nejedla ale bolest se zhoršovala až to vyvrcholilo to křečí, svíjela se na posteli v bolestech, nebolelo jí jen břicho ale také ji cukalo v kolenu a měla křeče v zápěstí.Vzpoměla si nato že má křičet a tak křičela, křičela, přímo řvala a nebyl to křik k přivolání toho "muže" byl to křik plný bolesti, takovou bolest si neumíte představit, uslyšela že se hýbalo něco v zámku, proboha, zamkli ji tu, "ten parchant" zakřičela plná vzteku.Pomalu vstala ale nohy ji nedovolili jít a tak se plazila až se doplazila ke dveřím a bušila do nich, přitom úpěnlivě vzlykala, kdybyjste to poslouchali, každý z vás kdo to čtete, bylo by vám jí líto, byl to tak pronikavý křik že by jste ji chtěli pomoci ale ten "parchant" jak ho chudák nazvala ten je neoblomný je to "zrůda!" kdoví jestli je to člověk.Už nebušila, jen se svíjela a uslyšela doktora jak jí říká "Vidíš...zbavila ses všech nočních můr ne?" a začal se zle smát, jí se v tom okamžiku zastavilo srdce a už nikdy, nikdy neměla noční můru, poslední myšlenka co jí proběhla hlavou byla "proklínám tě ty lidská zrůdo!!"

Ztracené klíče

24. února 2010 v 19:02 | Christina Vampire Machart
Pod kabátem měla schovanou mp3 zapla ji a poslouchala hudbu, do rytmu se přidaly motory aut a znělo to nádherně.Čekala na zastávce a třásla se zimou, teplou pletenou čepici co jí upletla babička měla zahrabanou hluboko v tašce.Rukavice s drobnými kytičkami, měla v kapsách kabátu, bylo jí jedno že prochladne, ty směšné hadry co jí dávala matka byly nesnesitelně dětské.Jela právě tramvaj-dlouhé, červené, špinavé monstrum.Vstoupila do tramvaje, ale nejela rovnou domů, vystoupila o dvě zastávky dál a loudala se zpátky.Dlouhé tmavé vlasy jí padaly do očí, vítr si s jejími pramínky pohrával že to dokonce vypadalo jako kdyby tančily.Zamířila k velkému panelovému domu, pokreslenému všelijakými gragiti.prošla kolem velkých nápisů které se překrývaly "si cool" a "ty krávo", zelená barva se krásně mísila s tmavě fialovou.Sundala tašku a dlouho se v ní hrabala, cosi nemohla najít.. vyndávala postupně učení na chodník a hrabala hluboko v kapsách tašky, ale to co hledala nenašla, ano byly to klíče "třeba jsem si je zapoměla" pomyslela si a tak zmáčkla omšelý zvonek.Avšak, nikdo neotevřel, čekala, čekala a pořád nic.. prsty už měla celé rudé zimou, byla jí tak nesnesitelná zima že šla do samoobluhy a tam se chvíli vyhřívala na krásných teploučkých kamnech které jí hřály prokřehlé ruce, ach to byl úžasný pocit!!Když už to lidem začalo být divné, že tam tak stojí, přišel vysoký muž v tmavém oblečení a vážnou tváří, řekl že pokud si nic nechce koupit, že má jít pryč, nic nenamítala, sebrala se a šla do té úmorné zimy.Šla co k nejbližší telefonní budce, skleněné dveře byly roztříšteny na miliony malilinkatých střípků, otevřela a vešla do málého stísněného prostoru, z peněženky vytahla kartu, naťukala pár čísel a volala, netrvalo dlouho a zvedla to sekretářka z matčiny práce, slušně se zeptala jestli s matkou může mluvit, sekretářka byla překvapená, prý už matka dávno odešĺa, poděkovala a zavěsila."Kde může být?" pomyslela si.Procházela se sem a tam a byla jí zima, zamířila do obchodního centra.Dívala se na krásné předražené šaty a ikdyž věděla že za rok už budou starým "šuntem" strašně se jí líbily.Dívala se do výloh obuvy a všechny ty krásné, ale nepraktické boty se jí hrozně líbily, chtěla je, chtěla je všechny, ikdyž věděla že to si nemůže dovolit, prostě jentak snila, snila otom že bude slavná, že bude vydělávat tolik peněz že se o tom nikomu ani nezdá, snila o tom jak bude krásná, protože podstoupí v 50 letech ty úžasné plastiky a bude vypadat jako mladá, navždy, snila, ale to byly jen sny, bohužel skutečnost je jiná a možná je to dobře...Ze snění ji přerušil mužský hlas, vzhlédla a podívala se mu do tváře měl klobouk, dlouhý kabát, kožené rukavice a dlouhé kožené boty, řekl hlubokým hlasem: "Omlouvám se slečno, ale nevíte kolik je hodin?" V rychlosti se podívala na ruku, ale hodinky tam nebyly, zapoměla si je "SAKRA" řekla a vytahovala mobil, "je přesně-" muž ji vytrhl mobil z ruky a utíkal, nedohnala by ho.Tenhle okamžik byl vážně zvláštní, nevěděla co má udělat, jestli má brečet, nebo se smát, jestli má být rozčílená a v té směsici pocitů si vzpoměla na to že má domů.Šla, ne ona skoro utíkala, zběsile zazvonila a čekala co se ozve, nic se ale neozvalo, to už začala být nervózní, umíte si představit v jaké byla situaci?Možná si teď říkáte že neměla panikařit, ale jsem přesvědčená, že kdyby jste byli ve stejné situaci, dělali by jste to samé co ona.Byla jí zima, prokřehlé tváře měla úplně rudé, jediné co jí zůstalo byla mp3, pustila si svůj oblíbený song a po tváři ji stékala slza.
 
 

Reklama