Reanimace veršem

Odkvetlé děti

8. června 2013 v 9:27 | Christina
Děti odnesené na kvítcích žalu,
Rozkvetlé v nitru seschlých růží.
V zákoutích stínů šeříkových tajů
Dotyky slunce na bledou kůži.
V náručí ostružiní, v tiché kolébce snových světů
Ukolébavky ztracených květin, ztracených dětí
Zpívajíc o krásném vzletu,
o strašném pádu, o krásném vzletu.
A sní o tom, že jednou znovu vzletí.
Rozprchnuté pampelišky, v zajetí krásy, v zakletí půdy
Něžností němé kůry stromů,
A vznešenost plaché noční můry.
Dětský pláč v melodii hromů.
Neutichne.

Kterak odkvétá dívka?

31. května 2013 v 20:01 | Christina
Vystydlý čaj namočený do pramínků hebkých vlásků,
zvadlá kvítka- mrtvá těla vznešených víl
zapletených skrze lásku.
perleťová, hebká dokonalá kůže, niterní krvacení
Z polibku rtů se derou rozkvetlé květiny.
poslední chladné políbení.
a napořád mladé vzkvétající klíny
.

Jak chutná DÉŠŤ?

30. května 2013 v 18:31 | Christina
Šeříková zákoutí v závoji vznešených kapek,
něžné dotyky prchající do mělkých louží
porcelánové paže bledých baletek,
V zakletí žalu pouze touží
čistá těla nahá svádí
po věčném klidu teskníce,
teskníce po věčném mládí
hořká chuť deště na jazyce

cukrový žal

22. května 2013 v 17:20 | Christina
Cukrový žal v čaji,
ponořená budoucnost.
prázdný sen bez náplně.
Skrýváš každou svoji ctnost.
Narozeniny ti připomínají, že brzy umřeš.
čajový dýchánek s plyšáky.
Bublifuk ze slz.
Myšlenky zamčené do skříně.
Elektřina zapojená do naděje.
asi vypadl proud.
a sama sobě ležím v klíně.
ve snaze se odemknout.

Příliš šílené na nadpis

22. května 2013 v 15:26 | Christina
Cukr ve výstřihu
rozlitá káva,
ideální život naložený v lihu
a žádná smrt není ta pravá.
Leží a počítá tečky na stropě
vášnivá agonie
celý život jedný malý stopě
srdce v duši stále bije.
kadeře v čokoládě.
Požitky těla.
mlíko ti ještě teče po bradě.
A říkáš, že jsi dospělá.

Tajemství zahrady

18. května 2013 v 19:00 | Christina
Zahrado,
pověz mi tajemství tvých sadů,
vznešených růží v sevření měsíce
v polibcích paprsků, po boku (tuli)pánů
jež trhají je do kytice,
na znamení lásky pro svou dámu.
Pověz mi tajemství tvých stromů,
Oděných v břečťanu s pýchou
Se západem slunce bosý se vrací domů
okvětní lístky splněných přání šeptají si...
melodii tichou.
Zahrado,
pověz mi tajemství tvých fontán,
jenž něžně tančí v červáncích
a vánek nabídne jim rámě,
jako každý gentleman své dámě
trysk vody náhle ztich...
Podzimní listí zoufale sní
zahrado, pověz kde skrýváš svá tajemství?

Vychlastat myšlenky

17. května 2013 v 11:00 | Christina
Optimismus je pouhou chemickou reakcí.
Duševní rozklad v těle kvete,
vbodnout do myšlenek injekci.
a na místo vpichu zabodněte,
čepel slasti.

Slast bolí, infekční slast, na níž máš tolik protilátek.
a jemně laskáš si vlastní strasti.
Mnoho cest panika a zmatek,

jak tiše ničí tvoje buňky,
zoufalství v symbióze se štěstím
dospělost v symbióze s děstvím
nenávist v symbióze s láskou.

Prázdné tělo napuštěné geny.
Prázdná duše- lahev na chemický látky,
aby udržela tělo v opilosti.
Do kapesníku vychrchlává hleny.
Slastí.
Na bílý povlečení zvratky.
Strastí.

Noční můra

12. května 2013 v 13:33 | Christina
Noc.
tik tak.
křik o pomoc
tma šalící zrak.
Stisk.
Klidný dech.
zvrácená realita ve snech.
Strach.
Šepot lží.
Ostříhané prameny vlasů.
Mléko kape z prsou.
Krev z žil.
Slzy z očí.
Sny z hlavy
a láska vyloučená v moči.


Sebelítost plácající se v slzách

9. května 2013 v 9:01 | Christina

V slzách ostrůvků žalu,
nehty zaryté pevně v pevnině, ach ty nešťastnice
utopené slasti, vstříc břehům, unešené melodii vln
opomenutých snů
v mořských palácích, na samém dně, za hranicemi
pokušení mořských panen v čírém šílenství.
loď vyplouvá, nedotýkej se mě!
Modré oči vyslečené na jednu noc.
záblesky vzteku utopené v slzách
Tančí divoké tango za svitu měsíce.
A v dálce maják nevyslyšené naděje.
Plachý vzdech, znecitlivělé city, bezdotykové paralyzované štěstí
Bílé tělo pohltilo kouzlo noci.
bez duše, bez vnitřností v těle, bez kapky krve kolující v žilách,
vyprázdněné,dokonalé. Bez citu, bez strachu.
Padá do ladně se vzdouvajících vln.
Unáší jej. Nesmrtelné, netoužící, mrtvé.
Vlny jsou slzy.
Ostrůvky naděje pouhý žal.
A opuštěný maják, jež tiše vyhasíná- láskou
beztvářné blaho, není blaho
bezbolestná bolest, zabolí,
v tutéž chvíli, kdy se moře převrátí na opačnou stranu
Probuď se
probuď se
probuď se
probuď se
probuď se
můj stvořiteli.

Pokušení

8. května 2013 v 22:22 | Christina
V rukou svírá rozkvetlé růže.

Je tuze horko, na křehké ručky netřeba rukavičky
Dlouhé něžné prsty se dostávají na svobodu,
sevřené v dlaních vyčkávají, pramínky neposedných kučer si pohrávají s víčky
Ach horko je mi, prosím přinesete vodu?
Načpak vodu? jen svlékněte si kabátek
Štíhlé paže vyčkávají na něžné dotyky vlastních dlaní
V rozpacích vrátí se nazpátek.
Ve tvářích náhlé prudké vzplání.
Na hrudi bolest, jak trhá drahocenou látku,
Šílenství duše,hysterie v srdci, panika v těle a na něm rozepnutá košile
cáry té róby padají do kabátku
Dívej se! ty tváře jsou prohnilé!
Pouhé pokušení, pouhá iluze, sedí tam ve spodním prádle.
A není již tak křehká, jak bývala, v dlaních střepy ve tváři vítězství
v rukou svírá růže zvadlé
S polibky umělé vášně, vysmívá se a smích v ozvěně opouští zdi.

Odrazy

8. května 2013 v 18:12 | Christina
Roztavit všechna zrcadla,
roztavit odrazy věrných dvojníků.
V páře je nikdo neutopí
A sebevražda není ve zvyku.
Jsem jenom odraz odrazu
pouhopouhý odraz bez duše
Zajatá v sinalém obrazu
Ohnutá mladá v starém těle na zádech trýzní mě velká nůše.
Jsem jenom pouhá barva na plátně
nic víc, než vybledlá vrstva, s níž tvořil malíř svoje dílo
na ladné tahy štětce vzpomínám si matně
dnes již to překrásné dílo. Shnilo.
Jsem jenom plátno z nostalgie nechané
na pospas tmě a prachu.
Vyčkávám, než rám můj vzplane.
Vyčkávám tiše ze strachu.

Odrazy získaly duše a těla
zrcadla ve střípcích se rozletěla.

Stopy skvrn a stínů, skrvnohry i stínohry, láska a maska

6. května 2013 v 17:51 | Christina
Stopy skvrn a stínů,
rozptýlené v roztoku čisté lásky
hrdlo svírá zlatý klíč
stopy nešťastně vykonaných činů
skvrny stisku bezútěšné masky
stínozdrada, mrtvý chtíč.
skvrny ticha, rozechvívající pokožku těla
skrvny na duši, navždy bledé,navždy černé .
skrvny stínoher, hry hozeny do popela
stíny v těle navždy věrné.
Stopy na hrudi, nehtů stopy
jež za sebou zanechávají krev a rozedřenou kůži, zahalenou v sentimentu
to vše v jednom doušku se neutopí
a nezáleží na momentu.
I stín má skvrny a skvrny stíny,
trhliny ticha,
dívky pokorně rozvinují klíny
a zesnula tak navždy jejich pýcha.
Zemřely bolestně stopy hrdosti
Dívky v té šťastné křeči
Rozvinují duše bez cudnosti
navěky přejí si zůstat něčí.





Nevinnost

4. května 2013 v 9:36 | Christina
Tvářenka maskuje zhrzený tváře
přes rty ledabyle nalíčená rtěnka
tělo co působí příliš staře
Pod tričkem rozeplá špinavá podprsenka
oči co dychtivě touhy třímají
S kačenkou ve vaně
hraje si potají.
v ústech tichá podlitba páně.
na rtech již není červená rtěnka
a na dětská prsa nepatří podprsenka.
Maličké tělo s hebkými tvářemi.
kde jsou ta líčka zhrzené stařeny?
Kde jsou ty oči smrtižádoucí?
Ve vaně děťátko,
ve vodě tonoucí.

Hřích je přece nepovedený dobrý skutek

1. května 2013 v 9:51 | Christina
Dej mi své sny,
nekontrolovatelně konkrétní,
jasné, jen trochu paranodní, příliš toužebné,
příliš smysluplné, přiliš noblesní na špínu v tvé hlavě.
Dej mi své touhy,
jsou příliš zvrácené,šílené,šíleně krásné, příliš tajemné
na tvé pochopení.
Dej mi svou lásku,
příliš hnusnou, zhýralou, zvrhlou, jedovatou, odpornou, poníženou, palčivou jako infekci v ráně,
jež se dostává pomalu do krevního oběhu, příliš nevědomou
na tvé smysly.
Dej mi své slovo,
příliš krátké na slovo, příliš směšné na vyřknutí, příliš bolestivé
na pravou bolest.
Dej mi svou větu,
třeba jednoduchou, třeba zvrhlou, třeba bolestivou,třeba nevyřknutou, třeba očima řečenou, třeba ve snech pouze, třeba v tajné touze, třeba v jedovaté lásce, ve smysluzbavení jen krátce,
třeba pro jediné slovo...
Dej mi svůj život,
opilý život, krásný, milostný a prázdný, jako můj žaludek, když oči upřu na tvou tvář.
Dej mi svou smrt,
skvostnou,počestnou,noblesní,velkolepou, láskyplnou, svatou,
hřích je přece nepovedený dobrý skutek

Jaká je čokoláda?

30. dubna 2013 v 21:55 | Christina
V lacinejch ústech laciná čokoláda,
roztržený silonky a růžový infantilní brejle. Sluší ti to zlato.
kafe s mlíkem, udělaný tak jak ho má ráda
S rudými rty prodává svůj život...- životu.Kolik zato... bláto?
Sejme si paruku, setře si rtěnku, zrcadlu vstříci
strojený pohled za okamžik zmizí
místo motýlků v břiše tasemnici.
v tom zrcadle je kurva někdo cizí!

Zvrhlé nevinnosti na lásku boží

23. dubna 2013 v 9:55 | Christina
Ukájí se hnusem,
nevinnými hrátkami s flaškou času,
život končí narozením
slastně přisátá k prsu matčině
každý stín má svůj stín
bezcitná touha ukájením
a v duši svírá těžké břímě.
Pevná pouta svobody,
marnivé hrání v opilosti,
na lásku zpívá ódy.
nevinnosti.

Na ztracené touhy!
Na lásku!
Amen

Pohřbení hudby

18. dubna 2013 v 21:37 | Christina
Procházím a skřivani
doplňují klavír, jehož tóny mizí v oblacích
z nichž ozývá se přehlušené kárání
přehlušené tichem, ve strachu a v rozpacích.
I skřivan ztich.
A přišla noc.
Bubnoval déšť v okamžení
Z oken noční soprány .
klavír zůstal v osamění.
svému místu věrně oddaný.
Tisíce nocí probděl bez jediného tónu
a prach jakoby se snažil hrát.
A hle! Kdopak to přilétl?
Poslední tóny smuteční pro skřivana.
Poslední zpěv skřivanův pro Klavír.
Oba dva, jako jeden,
celý svět slyší umírat.


lásky zplozenci

17. dubna 2013 v 20:42 | Christina
Temné ulice,
jež v západu slunce vypadají téměř romanticky,
nemocný holky s příliš rudou rtěnkou
nakažený láskou, s mrtvou peněženkou
Romantický noci v temných ulicích
V pravou půlnoc krysí sňatky
tma v lampách svítících
Mrtvý děti každý pátky
chodí zemřít do Smrti.
Zhrzené květinové děti,
Věnce z květů v popelnicích
a další duchaplné smetí
Opilý mládenci bez tváří
podivínští básníci s vytříbenou všímavostí...
všichni ti lásky zplozenci jsou lháří
pobaveni vlastní marnivostí

Sebepoznání

12. dubna 2013 v 18:54 | Christina
Konečky prstů v toužebné křeči
hlas spoutaný vlastní řečí.
Strach uvnitř, udušený v tlaku
duše oblečená v saku,
skrytá před vnitřní nahotou.
Proudí neslyšně tóny pláče
před sebou dva tytéž hráče.
hrající s toutéž jistotou.

Lze cítit smrt? Život je tak hmatatelný!

30. března 2013 v 14:33 | Christina
Lze milovat pouze tělem?
opětovat lásku duší?
hmatat city v dýmu rozněžnělém?
a slyšet jak tančí pero s tuší?
cítit zpopelnělé touhy
dostat do sebe lásku je návykem vášní
každý den v horké vodě snažíc se utonout
každý den znovu si odvykat žít.
držet v ruce štěstí na jedno použití
ve spodním prádle naleznout euforie
jak nudné je to spolužití
dokud srdce pravidelně bije.

Křehkost raní, štípe v ráně

28. března 2013 v 19:50 | Christina
Cítím dech porcelánu,
každé nadechnutí,
prohlubuje jeho ránu,
na kraji vitríny bez jediného hnutí,
se tříští

střepy ladně padají do dlaní
skvostně se v ráně, skvostně se blyští
a každý střep tě navždy raní

ta špína, jež ti koluje v těle,
narušená křehká žíla
modré linie přerušené
ty děvko..
to je to, o čem jsi snila?

Dětství

26. března 2013 v 18:46 | Christina
V borůvčí, vlásky smáčené
modré šatičky
oči veliké zasněné
ruměnné malé tvářičky
košíček pohozen tam někde v maliní
a stromy vzlykají smůlu, žalem zkormouceni
"kdopak to vysypal?" dívčinku obviní
vytrhaje ji z věčného snění
kadeře spadají do trní
plyne čas, jednu po druhé sbírá
a na ženském klíně kočka vrní
borůvčí spadá do dětského klína.

nemoc

23. března 2013 v 12:02 | Christina
Na loži leží bílé tváře.
mrtvolně bílé,
a zdejším holým stěnám tak známé.
bílé, tesknoucí a tklivé.
oči zastřené sny, již dávno pohřbenými
Tak krásně bílé, tak čistě spanilé
za okny, tváře bílé načančané zimy
kruté,bílé nenávistí opilé.
A žíly vystupují z drobných rukou,
krev steká,barví živé plátno.
ticho hraje skvostné symfonie
hlásající lásku.
tleskají štíhlé ruce bílé!
Z tváří si sejme nemocnou masku.
a dámy s nakadeřenými vlasy bouřlivě tleskají.
Rudé tanečnice a z noční košile skvostný šat.
Zavistí tajně pukají.
A přejí si tu krásnou látku ohmatat.
zimou zkřehlé rudé ručky.
krásné,rudé, chladné
Opona se zavřela.
v noční košili nemocné děvče na bílé prostěradlo padne
a krajku v rukou, pevně sevřela.



Panenství duší

21. března 2013 v 21:17 | Christina
Pokouší smysly,
duši svádí
nechť kousek své nožky odhalí
a ňadra ruce pevně tiskly
rudé tváře v tichém vzplání.
Pokouší city
duši svádí,
nechť svůj klín odhalí
láskou duše přiopitý,
duši svede
tělo selže
duši zradí.
Pokouší rozum
duši svádí,
nechť kousek útlých křivek pasu odhalí světu,
nechť ukáže své ctnostné mládí
a lásku plnou růži květů.
Pokouší život.
duši svádí.
Nechť spanilé své tělo, promění v smysly
nechť ctnostné své tělo, odhalí city
nechť nevinné své tělo, ukáže rozum
nechť neřestná duše zemře nahá v ponížení
svedena životem.
nechť nahá pošpiněná duše zemře láskou
zemře s věčným snem.
svedená.
z
c
e
s
t
y

odraz znovuzrození

17. března 2013 v 11:47 | Christina
 
 

Reklama