Reanimace veršem

pletení

31. května 2014 v 10:53 | Christina
Hladce obrace
Hladce obrace
Sladká operace
Hladká transformace
Levný kafe z automatu
Hladce vklouznu do kómatu
Byl to kofein
-obrace
Parky nasáklý cukrem a vatou
- hladce
Půlnoční neony nonstop
- obrace
Hřiště na poušti sídliště
- hladce
Houpy houp na oprátce
- obrace

chybí mi to

29. května 2014 v 23:59 | Christina
Příšerná touha pozorovat vlaky pod vodou
Kapkami si zastřít zraky a ukájet se svobodou
Beztrestně skočit dolů
Chytni mě do dlaní ,skočíme spolu
Chytni mě za hřívu ,zkroť mne indiáne
a potom mi prosímtě vrať svobodu.

Druhá kokain kolová

28. května 2014 v 16:12 | chriss

Už zase jím kolu polívkovou lžící,
abych zahnala hlad.
0,01 % kalorii,
neboj, ty Tě přece neopijí.
Už zase jím kolo polívkovou lžící,
abych zahnala hlad
Už zase jím tasemnici -také polívkovou lžící.
Žal žaludku v kole koly
na útěchu alkoholy
z flašek,z úst i ze sklenicí
opět polívkovou lžící.
neboj, ty Tě přece neopijí.

Kolo běžky

26. května 2014 v 21:45 | christina

Sedíte a najednou ucítite tu hloubku kamene pod sebou.
Rozvírá jej obrovská díra, táhne Vás, jste vevnitř.
Propadáte se ven jako nitka neposednosti unikající ze svetru.
Znecitlivění zadku na jednobuněčný organismus,
je součástí depresivní makromolekuly uvnitř zhrouceného atomu.
Potom odumře celé tělo naložené do tmy.
Jste součástí.
Horizont industriálu nad obzorem,
šmírující slunce v oknech kanceláří.
Technické vypětí.
Jste součástí.
Nemůžete nic dělat, pocity magnetizují povrch,
ta díra z Vás strhává šaty.
Jste nepropustné skvrny ve vadné součástce,
Jste propastí, jste jablkem, jste červem v něm, jste součástí.
Hlouběji.
Kamenný koberec rozprostřený jako ubrus.
Chcete mámu, ale je to jen rozdrásaná vagina Země nakažena pohlavní chorobou.
Potratí Vás znovu,
protože jste součástí.

Koka kola

15. května 2014 v 20:16 | Christina
Koly loku kola loktu koky kola zírou
Nula, nula, nula, seš nula!
End áj fíl sik,
když se plazím jako striptérka po holých stěnách,
utřu si tělo do omítky,
diskrétně a se šarmem, jako hadí žena
a připadám si tak nějak odmocněná
-nula,nula,nula
Líbezné trauma a konec ataky nekonečnosti konečníku.

Milostný dopis

11. května 2014 v 14:19 | Christinka

Uchopila jsem mezi palec s poškozeným nehtem a slavnostně oloupaným sytě červeným lakem, a ukazováček, který je proti tomu bohémovi palci docela obyčejný a z ruky vyrůstá úplně transparetně - uchopila jsem mezi ně krásně tvarovanou mentolovou žvýkačku.
Dala jsem ji svobodu. Poslední rozloučení a ta bílá hmota se rozvaluje na střeše vagonu vlaku.
Černý ,bílý,rozplizlý pasažér.
Kde je asi teď ? Má milovaná, tu ,jíž jsem s něhou laskala v puse a všechny sliny se ovíjely kolem ní jako konkubíny,jež si koupily svého zákazníka.
Na slavnostně oloupaném nehtu pláče stopový prvek,
stopový prvek,memoár,ulepená ,uloupená vzpomínka,která se usadila do podrážky.
Má ubohá milenka,osobní žvýkačka, měla jsem k ní citový vztah,kurva!
Nedopitá flaška v ozvěně vlakového amfiteátru.
Pivo stéká z vagonu zlatým vodopádkem.
Koleje jsou stále stejné, jedou svůj monotón.
Jen se pod koly trochu roztančily.
Rozechvěly se jako struny. Rozechvěly se jako struny. Rozechvěly se jako struny masového vraha krásných žen, co se toulaj samotinké v noci.
Vlak je jen moje osobní placebo.
Rozechvěj mne jako strunu. Jako strunu, jako strunu krásných žvýkaček,co se křehoučké jako lahev od piva potulují nocí a čekají na ohyzdné ženy , vracející se z firemních večírků, kde prožili veice intimní noc s obtloustlým šéfem.
Roztéká se na své točící židli s lehkou kocovinou jako
erotické žvýkačky, svedené sluncem, lacině se svlékají,vulgárně pouštějí chuť.
V kupé už panikaří,že jde o nějaký terorismus neboco.
Vyskakují z vlaku, a tak je o pár lidí na světě méně.
Žvýkačka se opaluje a vniká klimatizací do prázdného vagonu a struny se chvějí, struny se chvějí mezi palcem s poškozeným nehtem a slavnostně oloupaným sytě červeným lakem a ukazováčkem,který proti tomu bohémovi palci vyrůstá z ruky úplně transparetně
Struny se chvějí, struny se chvějí jako koleje pod měkkou peřinkou těl našich spoluobčanů

Cenzura orgánů

8. května 2014 v 22:59 | Chriss
Hejna v žaludečních šťávách eskalátorů,
jež nejedou dolu, ani nahoru
nestravitelná hejna, možná se vdechují,
možná se šňupou,možná to byla chyba.
Spolykat je.
V tomhle traktu se neumírá
-bez kontaktu.
Jsme my děti ze stanice Punkrác
jsme v Národním muzeu
- vitrína bezobratlých
Jsme potulný jed na Náměstí Míru
Jsme plachý dravci,
pasáci levný víry na jednu noc
jsme neukojení savci.
Jsme múzy svobody na Hlavním Nádraží,
Jsme lúzy,
pochybní soudruzi podzemních podlaží
Jsme katar,
Jsme neokysličená krev,
Jsme zneškodněné tasemnice,
obnaženy až na hladké,sametové orgány,
není zač se stydět
i já mám černé plíce.
Jen udušeny v dehtu dosáhneme nirvány

Věnováno mužskému princi(pu)

5. května 2014 v 20:29 | Christina
Brachu!
Díky Ti za svetr,co voní čerstvou štiplavou aviváží.
Díky Ti za smečku hladových policajtů,
neboť schizofrenie je dar od Boha
Ty ubohý poustevníku ve skrytu roucha
uvnitř divoce tlukoucího srdce davu.
Ty šťastný vězni míru, čekající na popravu.
Po právu,neboť v žilách vře Ti parazit.
A přesto po nocích Tě slýchám výt,
náměsíčného v prouhatým vězeňským pyžamu
a přestávám veřít,že jsi to ty.
Vypadáš jako zdegenerovaná šelma s vyšlapanou cestičkou, po níž apaticky našlapuje sem a tam.
V pustině barových židlí.
Sahara vytoužených alkoholů
anděl se zfetovanými křídly
ve slepé orgii methanolu.
Je to nebe?
Shrbení,znásilněni skoliozou, játra nám selhávají a duše taky.
Vyzáblý žebra zbydou vždycky žebrákům.
Brachu, ty vandráku ,jehož bytost splodila čerstvá kyprá půda a odkojil mléčný úplňkový měsíc.
Jsi doma ty pitomče!
Bezmezný romantiku uprostřed apokalypsy.
Melancholiku v pokrevní extázi.
Napřáhnuté ruce se třesou,propletené prsty dusí průník modlitby
-ach kdybys to tak věděl, ubohý nemotorný obře!
Šlachovité,křečovité a sedřené s lemem krajek odloupnuté kůže věčně nezahojených prstýnků mrtvé tkáně.
Jehla Ti trčí z žíly jako stožár.
Brachu, ty šelmo skolená hrdinsky pod kulkou střelné zbraně.
Brachu, ty odporný krvežíznívý parazite země.
A z globálního hlediska je to vlastně jedno.
Brachu, díky Ti a táhni ze mě.!

DU(C)HOVNO

2. května 2014 v 17:09 | christina
Furt čekám na nějaký dopisy s pravopisnejma chybama
furt čekám na poslední noční tramvaj ,
co mi ujela před nosem
před uchem
před stehnem.
Furt čekám na spasení
furt čekám na reinkarnaci v lepší bytost
-vyšší vtělení
Má aura čpí potem,
a tahá se po hospodách,
nasáklá ethanolem a nikotinem,
duchovní prostitutka
levná
HIV
POZITIVNÍ!!
A možná si to chce zaplatit kurzy meditace,
To je přece další důvod proč chodit do práce
a milovat se
(HIV)pozitivně.

memoáry

1. května 2014 v 15:29 | Christina
Tehdy neopilé vjemy z ulice
Jedu kočárkem,
nikoliv noční tramvají
Zápal plic,
nikoliv rakovina
Poliklinika Budějovická
-nikoliv pohřební služba
Krysy u popelnic,
ty zůstaly stejné
A sirup bezkašlík
na rakovinu plic
už nestačí

Milostný vztah

22. dubna 2014 v 20:21 | christina
Zašepotala jsem 'Miluji tě'
V tom okamžiku jsem ucítila hedvábný jazyk ve svých ústech,
nebyl hedvábný,
byl sametový,
svíjel se v hrdle
a s obratností akrobata balancoval ostrou špičkou na stěnách mého hltanu.
Byl to jazyk hada,
cítila jsem, jak do mě s něžností predátora vstřikuje jed,
ale necukala jsem sebou,
v deliriu , naslouchala jsem našemu podivnému vztahu.
Nebyl to jazyk hada.
Byl to jazyk poezie, která mi uvízla mezi zuby
a nešla odstranit ani zubní nití, ani kartáčkem na zuby a zubní pastou značky Colgate.
Hnila a hnila a někdy skrze napuchlou,krví prosáklou dáseň zašepotala
'Miluji tě'

Schody do nebe

16. dubna 2014 v 20:11 | christina
Lopotím se do jazzových schodů
na vrchol úpadku
nahoru a bez konce
v dalekém horizontu střech domovů prostého lidu
a slunce je mým majákem,
jak se odráží v té ozvěně okenic.
Bývala bych tam nebyla,
rozutekla se po směru paprsku
chytla jej za ruku a přitáhla se.
houpala bych se ,celá rozpustilá, po tom hořícím laně
a pode mnou by se rozprostíraly dávné pohřbené civilizace.
Svět je tak malý,panečku
směšné atrapy přírody,
holubí trus,
kolébka a současně hrob Prahy.
zasmušilý Václavák.
zasmušilý svatý Václav.
Bronzový,svatý a nešťastný.
kontejnery,
a pod nimi zjihlé cigarety
na památku seance klidné noci.
Je to náhrobek, na němž je napsáno, celkem slavnostně:
Plasty
PET lahve prosím rozšlápněte - šetříte místo v kontejneru
Pode mnou závrať,
jsem příliš dole a dvůr má závratě.
Schránka je prázdná. Jako vždycky.
Ostatně jako žaludek.
A občas vyblije pár reklamních letáku s kuřetem ve slevě.
Lopotím se do jazzových schodů
každý krok je klávesa rozdováděného klavíru.
Jsem prst opilého muzikanta.
A pode mnou našlapuje úplně prázdná halucinace.

Jateční funus

12. dubna 2014 v 11:55 | Christina
Špatný vrh v přešlechtěném plemenu
Mokvající nádor v sociálním vemenu
Hudebno-opera(ční) sál genetické mutace
v dobrovolné symfonii psychosomatické klouzačky
A duševní kastrace bez injekční stříkačky
Se silným sedativem ve stavu věčnosti
a zvětralým pivem
a dezinfikovaným svědomím

Samomluvný automat na jedno použití

7. dubna 2014 v 21:53 | christina
Každej máme jinej práh bolestivosti
Nebo jsem snad bolest a ty má věrně nastavená tvář?
Nebo jsem zakletí a ty má princezna?
Nebo jsem žiletka a ty ztuhlé prosebné zápěstí v orgasmu ,
krví oplodňující žíly?
Nebo jsem tesák vlčí smečky a ty nebohý zatoulanec rozsápán láskou?
Nebo jsem opilej fousatej mužík a ty má jediná krabice vína?
Nebo jsem sračka v hluboký míse ,studni společného majetku a hodnot,
a ty můj hebkej naparfémovanej toaletní papír?
Nebo jsem Christina a ty moje zrcadlo bez identity?
Honím si ego i když žádný nemám.
Spolkla jsem ho.
Má nastavená tvář,má princezno, mé zápěstí,můj tuláku,mé krabicové víno,můj toaletní papíre,mé zrcadlo,
pověz kdo je tady nejkrásnější?

atomová paranoia na prahu štěstí

6. dubna 2014 v 13:39 | Christina
Srdce kamenný
Zápěstí zlomený
Doteky kůže pro povadlý kopretiny,
co z mrtvejch vlasů spadaly na modřiny
Kolena odřený
Strupy jsou stržený
Záděry naivní
Jazyk posedlý
Rty vlhký
A oči zavřený
Daleko.
Raději.
Co se to stalo?
Je snad ta dávná rozšklebená jizva zamilovaná?
Stačilo málo.
Krev je rozpitá
Na holých zádech
částečně rozbitá
částečně netečná
částečně nechtěná
částečně mrcha
Hnisavá
Bolavá
Prchá si prchá.
Nevhodně opilá šelma
obnažená , líbá stěny
bílá ,shnilá, bisexuální
Těleso plaché a plurální
porouchané a pohřbené
plesnivé a propadlé
plastické a paranoidní
Postel jako vždycky neustlaná
Korále roztrhaný
a punčochy taky
a srdce kamenný
zdrogovaný
a zamilovaný
ztratilo jednu komoru

zvukomalba v koupelně

4. dubna 2014 v 22:47 | Christina
Klečí u vany
nohy pořezaný
Klečí u vany
Proč jsou slzy slaný?
Zrezivělý vany , slzy do ní kapou
Mlčky se tam noří
V koupelnovým moři
Frekvence se mihne
jako stín po nahým smutným těle
dotek ultrazvuku
každej zvuk ji ničí
dotek ultrazvuku
Jak vniká ji do píči.
Slepá bolest
Hluchá bolest
Slepá bolest
Hluchá bolest
a bolest , co chutná...
Jako dva malý anglický sendviče.
Je na hranici kýče
Nohy na kachličkách
Je na hranici dětství
Nohy pořezaný
Do ruda barví vlažný obsah zrezivělý vany

kruhoústé životy

3. dubna 2014 v 20:33 | Christina
Dnešní podvečer
jsem zasvětila francouzskému polibku obálky.
Dnešní podvečer jsem hledala.
Hledala lahev piva
a přála si roztříštit ji o leckterou hlavu
už to tak bývá,
že roztříštím si ji o svou vlastní.
Jako vždycky
je nedopitá a pomíjivá
Hledala jsem zatracenou cigaretu
a držela mrtvé tělíčko vajglu.
A smog mi zpíval operetu.
Balkony sídliště
maloměstských kabaretů.
Dnešní podvečer jsem našla.
Slzy.
A dvě jeptišky v nákupním centru.

Nikdo mě nemá rád

22. března 2014 v 10:23 | christina
Jako zaprášený panenky se zapomenutou hlavou a ropným trupem, v blátě s ucpaným močovým otvorem a prasklýma skleněnýma očima. Trochu opelichaný a svým způsobem blažený a krásný a taky nezávislý. Nikdo je nemá rád.
Ani popelnice a jejich nenasytné huby, toužící po doteku popeláře, rozevřený chřtány v nichž skrývají shnilé bohatství , bývají trochu marnivé a hysterky.Nikdo je nemá rád.
Ani popeláři, ubožáci,trochu blbci bez citovýho vztahu ke svýmu zaměstnání, bez závazků,porouchaný a svobodný, věrný jen svejm popelnicím. Viděla jsem je - ještě včera stáli zkroušeně,záda nahrbený,ramena svěšený,klátivé postavy patronů ulice ,při ranním úsvitu před úřadem práce, ještě zítra tu byli, ještě včera tam budou teskně stát s ranní cigaretkou v dlouhých kostnatých ,zničených,něžných prstech.Nikdo je nemá rád.
Ani cigarety opuštěné,utopené v záchodové míse spolu se zvlhlým,použitým tamponem co vysvlíká svůj karmínový kabátek .Rakovinotvorné i milované, erotické a na jedno použití.Jsou tak trochu děvky.Nikdo je nemá rád.
Ani toalety páchnoucí zaschlou močí ,která pošpiňuje prkýnka na něž si vždycky dám ten nejlevnější toaleťák -pokud tam ovšem je- a někdy se ten darebák protrhne, asi mě nemá rád.Sračky,co nikdy nejde spláchnout a milostný vzkazy lihovou fixou ve svlíknutý zpovědní místnosti.Nikdo je nemá rád.
Ani světová válka onanující nad atomovou bombou.Atomovým pornem.
Nikdo ji nemá rád!!!
Ani továrny na byznys. Na lidi. Továrenský povaleči.
Stroje
na popelnice.
-Popeláři brečí.
A ženy močí
ve stoje.
Proč?
Nikdo je nemá rád.

dítě štěstěny

16. března 2014 v 22:30 | Christina
Nechci být střízlivá,
doba je žíznivá
Na podpatcích se lepí smůla,
smůla ze stromů.
Věty jsou jenom molekula,
molekula bez atomů.
Na podpatcích se potácí.
Opilé dunění chodníku
a smůlu z nich neztrácí,
zakopnouc na jednom z patníků
Žíznivá i přeplněná
Střízlivá i opojena
-takřka dítě štěstěny

nemohu spát

11. března 2014 v 0:05 | Christina
Někdy si zapomenu oholit podpaží
Bez kufru na vlakovým nádraží
Kde jinde.
Přejetá,přecpaná přeplněna a prasknutí
A je mi jedno ze mi nikdo nedonutí
K dopnutí
Duševního pupku.
A do říti.Zase jsem přibrala vo jedno kilo
Pijeme horkou čokoládu
A je mi jedno, že furt mlčím,nudí mě to totiž
V tom je ta potíž
Jsem moc ve stavu sebedestrukce
A nepomohla mi ani liposukce
-duše
-odmlčím se
Za hranice soudnosti
Hluboko do kostí
Prášky na peníze
Konečná zastávka
-Provize
Vystupte si.
Mavam cizincům z autobusu
Kéž bych jim mohla dát jednu pražskou pusu
A vložit do ní trochu toho maloměstskýho hnusu
A holubího trusu
Panečku!
Nic proti vkusu milé dámy
Leč žijete-li stále sami ... Hmm?
A jste-li lesby
Všechny jste. Ne že ne.
Pivní pupky přetékají
Jako pivní pěna
Onanují a oznamují
Že čtvrtina semena
Je jediná odměna
Součást věna, že prý nic jiného nemají
-šprýmaři
Přilepím žvýkačku
na injekční stříkačku
Feťáci
Jsme
Vsíchni
Žaludek se obrací
Z rubu na líc
Ne,ne,ne, to není z toho rumu
A doprdele..
Použila jsem tu gumu?
Nevím zas vůbec nic.
Přemítá v hysterii
Myšlenkového kolapsu
Je mi 15 ,mám 50 kilo
A nejsem slepá
Neboť trpím abstinencí (methylalkoholu)
Kýčovite krajiny
A...
A...
A na nich oběšenci (jatka a pár podřezanejch volů)

Předměty s duší

9. března 2014 v 12:20 | christina
Chu't nedělní čokolády volá z hrníčku vulgarismy na oslavu předělu jarní slasti,
trochu připitá,trochu šťastná,trochu hořká,trochu slaná,trochu vzdorovitá,trochu čtvrteční,trochu děvka,trochu panna,trochu nečokoládová, spíš rumový vetřelec ve čtvrtek,který se stydí být čtvrtečním rumem a býváraději nedělní čokoládou.
"Nemáš se zač stydět' Praví praví tko
Trochu kulaté a trochu nihilistické,trochu bez linie, trochu rozhádané s přímkami narýsovanými propiskou.
Jaký to hřích! Jakáto neřest!
Slunečník v deštivém odpoledni,které je vlastně slunečnou nocí.
Stěny pokyvují v úšklebcích na znamení naprosté porážky.
Vysmívají se skrze praskliny hloubi omítky, zjizvené pokožky.
Plná otisků prstů a pohlavních orgánů,rumových rtů čokolády.
Lampy rebelizují tmou.
Sebespiknutí praktické teorie v jistém mezidobí kolejí tramvaje.
Noční doprava a libozvučné zastávky.
Hlas,který hypnotizuje tím svým 'prosíme vystupte'
Každodenní umění,filosofie pop elářů popové kultury.
'Neškleb se tak,mami' napomínám svou dceru.
Všechno je tak krásné.
Policisté ve sprchových koutech,docela směšní bez těch svých uniforem,
měří si pohledy svá přirození, pohlíží na ně s potměšilým zalíbením jako na nějaké vyvrhely - asi ze zvyku - jako na děti opojené čokoládou.
Jsou androgyní
Jsou bezpohlavní
Jsou zrůdy
Jsou policisti
Jak opěvuji květnatý jazyk český,jež vlastní tolik synonym ukrytých v jednom jediném významu!
Nahé cigarety zpívají svůj dým,
topení pláče teplo
při každém spláchnutí naslouchám štěbetání záchodových prkýnek, na nichž sedělo tolik prdelí.
Televize smrdí .
Plna sraček,přejala je z milostného vztahu s toaletou ve vlaku
splachuje duše a vytváří myšlenkovou iluzi, že ve vědomí musím mít bazén .
A kachničku.A taky záchranný kruh.
Který nezachraňuje.
Námořníci se zubí z lodí ,odplouvají za hranice prostoru.
Sedím na židli,
skřípající mučivé tóny.
Dřevo trpí v nezasloužené místnosti.
Rozlitá čokoláda.
Nechce být pouhým obsahem červeného hrníčku.
Jak krásný je tento svět!
A tyto slova nejsou napsaná slovy.

Názboženství

26. února 2014 v 17:47 | christina
Hladová díra
sexuální víra,
co klíny rozežírá.
Svlíknutej anděl.
Hermafroditní,
ukřižovanej
i uctívanej.
Posvěcenej božím semenem.
očištěnej polibkem Krista
Zneužitej i znásilněnej civilizací
konzumovanej,
konzervovanej,
samoobslužnej,
dostupnej,
levnej,
i masovej
a slova (z)boží
V jediný továrně na víru
-v jediným svatým mezinoží

Roztrhla jsem na provázku lásku

17. února 2014 v 20:20 | Chriss
Rozrhla jsem na provázku
lásku
Lásku roztrhla jsem
na provázku
Neroztrhla,vzala jsem nůžky (šmik)
v okamžiku,kdy děti míru
vystřelily z lovecké pušky (otazník)
Rozrhla jsem na provaze
lásku k moji vlasti
Praze
Nabídlo mi vábidlo,
nabídlo mi rámě,
nabídlo mi vína,
sahá mi do klína
a za pár hodin přišla Kocovina
porodit svou dceru,svýho syna.
Nebyla to kocovina,ale rakovina.
Rakovina duševní mechaniky
Utracím tácy za myšlenkové plastiky
tácy a tácy a tácy zdravé stravy.
Nejsem schopna myšlení.
Opustil mě rozum zdravý
A nejsem duševně zdravá
a na duše odškodnění
prej nemám žádný práva

Hrobníkovy paměti

16. února 2014 v 11:38 | christina
Zaťaté drápy
mrzských tanečnic
polibek na ciga ret
cáry a rozklad mrtvoly
hnijící a taky ple snivá
sní sny - je hladová
vnitř ctnosti oplývá
a plivá nebo spíš plive na hrobníkovu lopatu.
Fluše z jezera vyschlých slin.
Hlenů a tak.
A ple snivost nehybného klína.
Přiláká lásku nekrofila.
Koňská šíje
se šije v kusech masa
v marnící márnici
plesnivé sny
a panika v nekrofilním panici

siamská osobnost

15. února 2014 v 12:01 | christina
Němý vrátný
kliky v oparu nezřetelnosti žíly
se vinou jako hrdla
cestou vinnou
spolykáš vinu
sestry Splínu,
zapiješ vinu
-vínem.
Chorobné úpadky vrátnice
Pohřbení mé malé štěnice.
Nemilované bytosti,
nezaslouženého odporu
klinická smrt jedné osobnosti
siamská dvojčata v manželském svazku
vina v milostném nádoru,
vášnivé ve vší chorobnosti,
siamské kočky poznaly lásku.
A chystají se k rozvodu.
Po porodu
a v přechodu.
Siamské manželky.
Hysterky.
Osobní vina osobnosti.
jediná krev z jediné žíly.
Plod lásky obrazotvornosti,
v jediném těle jediné kosti v
jediné siamské duši
Jim to sluší.
 
 

Reklama