Duben 2015

Ořech

27. dubna 2015 v 21:23 | Christina |  Reanimace veršem
Nikdy nezkrocený oř
toulavý vořech, co voní ořechy,
jež padají ze střech na střechy,
uštvané zpátky na ořech.
Tak to jde každou sezónu,
prašivec schová se pod větvemi,
jako herec za oponu.
Tak tam leží
celý svobodný,
tak svobodný, že skoro čeká pohlazení
voní chodbami,
kostelem,
a deštěm,
a vrací se po představení, po rozednění,
to potom vypráví stromu hospodské povídačky,
schová se za oponu bílého dne.
A stejně těm povídačkám nerozumí
Někdy jej pohladí opilý světec z gotického obrazu,
s propadlou dlouhou tváří do nebes
má na vrcholku hlavy věžičku,
-kulhají oba, pán i pes,
vyjí si společně kulhavou písničku
Jeho oči jsou rosety zpustlého kostela,
opírá se o vyřezávanou hůl,
s prohnutou páteří v lomeném oblouku.
Oba tam sedí,
potichu,
s kostelní myší a zástupem pavouků
Jen zazní varhany,
to lidé zpívají,
zavyje chorál
a lidé... ti tomu stejně nerozmí
Tak zmáčený vrací se pod ořech,
trubadúr, jež vyje dámě střech,
a ořech,ten pláče oříšky pro střechu,
vždyť jedině v noci ji nestíní.

tralalalalalalala

14. dubna 2015 v 9:29 | Christina |  Reanimace veršem
Hladké blyštivé oplatky,
v nichž se zrcadlí zkamenělé duše těch, jež je pokřtily na diamanty,rubíny a opály.
Vyleštěná zrcátka,
co nikdy nepronikla do struktur opravdových tváří démonů hornin, drsných a zvrásněných,
ani do tajemných chemických vzorců, tak krásně abstraktních ve své syrovosti.
To třpytivé pozlátko na labutí šíji ženy,
je to jakýsi nemotorný způsob uctívaní.
Klikatý rodokmen, tak rozsáhlý, že se dotýká prvopočátku,
zkamenělé pohřebiště prvního života,
jak by jej mohl zničit nějaký nadšený hledač pokladů?
Jsou to kapičky odnesené z domoviny dolů na světlo,
oběšené na labutích šíjích.
Je to všudypřítomný dech země,
tlukot srdce, každého živočicha.
Vždyť jsi to byl Ty, když jsi poprvé opustil koruny stromu a vzpřímil se,
štětinatý op, zvíře s instinkty a reflexy, z nichž vyčnívá jediné životní poslání
zplodit potomka.
A byl jsi to ty,kdo zkrotil oheň, obávaného a uctívaného Boha,
jež se stal symbol dávnověkých obřadů a rituálů,
stejně tak jako katastrof,požárů a jeden z nejkrutějších popravčích nástrojů.
A byl jsi to ty, vyhnán z ráje, prokletý lidstvím se všemi touhami, studem
a strachem ze smrti
A byl jsi to ty, když jsi první našel Boha, téměř zhmotnělého ve své spravedlivé individualitě, třebaže tluče v srdci každého živočicha,
jen se podívej do zrcadla, podívej se na ženu v supermarketu za pultem,na ohyzdného žebráka s třesavýma rukama, není to směšné? směšné a překrásné, jak totožně jim tluče srdce?
A byl jsi ten, jež opracoval první kámen, který vykvetl do překrásného chrámu.
ten, jež se první opájel, nasosaný jako čmelák,
první orientální obchodník s perskými koberci s vlasy od kari, plný spletitých mámivých vůní orientu, smlouvavý s nažloutlými prsty,
první šaman zbaven vědomí, v tajemné křeči magického rituálu,
první nadšený hledač pokladů,
první žena s labutí šíjí,
Není to v buňkách,
nejsi to Ty,
nejsou to předci, co ti koluje v žilách,
ani kmeny, ani národy,
Tvoje jedinečnost je smítkem celých dějin
Lidskost je neustále opakovaný žert