Leden 2015

o zimních časech

22. ledna 2015 v 23:33 | Christina |  Reanimace veršem
A lesům zase zřídly vlasy
a je jim sladce, ach jak sladce,
když břitvy paprsků seřízly bílé fousy
a pozor- pozor na licousy
uvězněné v jinovatce!
Křičí plešaté větve korunující vrány,
až dech se tají, jak z nich taje,
to poznají jen jehličnany.
A snad i divoženky, které soupeří v exování zamrzlých jezírek.
Pitvoří se a pošklebují lysinám vypelichaného památného stromu.
A na druhé straně,
lišácký chlápek dal dobrou noc,
asketové na flašce rumu, uchopí zvadlé dějiny,
babičky pečují o náhrobky jako dobrovolnice
a sami jsou jak větvičky,
staříci- vysložilí maršálové s demencí v garsonce rozprávějí s varnou konvicí
a badatelé pitvají drobné savce ve svých laboratořích, v naději, že objeví něco velkého, odsouzeni do katedry přírodopisu.
Jen ponocný se budí s kokrháči
a mně je sladce, ach jak sladce, tak sladce k pláči.

Láska

4. ledna 2015 v 19:36 | Christina |  Reanimace veršem
Na střeše jednoho z těch starých pražských domů se opaluje nevidomí mládenec
Jak se mu zimní paprsky krutě mstí!
'To máš za to, to máš za to, jak jsi se tenkrát v létě celý halil do opalovacího krému, nezdvořáku jeden!'
Rád by jim pověděl, že mu připadalo, že paprsků není hoden, že na nich lpí, ale přesto nechce ani jediný pošpinit svým světským tělem, být součástí něčeho tak nadpozemského, marně by jim domlouval, jak je ctí, uznává a ano, dokonce po nich touží stejně tak jako po pozdě letní jinovatce kárající rozpustilé sluneční děti světélkující tajnou hru na oknech.
Mateřská námraza s otcovskou autoritou a respektem zvolává 'do hajan!'
Co by se jim napovídal toho, co nechtějí slyšet a tak začíná příběh malé rodinné tragédie, všední hry, nepříliš dobře napsané.
Nevšední! Vždyť dnes se píše neděle!
Prokřehlý, vypráví o hluchoněmé cizince, sousedce z půdy a s dlouhýma nohama,
Není němá, tlumočí za ní podpatky, když vchází brankou do domu,
vykládají samé žerty,zábavné historky a to se satén, jež ji těsně a pevně objímá zlobí šeptáním do těla hlubokou zasmušilou impresí odmítavé melodie.
Podpatky to nenechají jen tak a celé se rozlítí.
Z okna vykoukne stařena se sovíma očima.
Povzdechne si: 'Dnes přišla příliš brzy.'
Záclony se zavlní, je ta tam
a přichází až s tmou s jakousi oddaností, jež nosí netopýři.
Na střeše hraje nevidomí mládenec pro hluchoněmou dámu na struny paprsků.
Zapadají.
Chtěl by ji povědět jak je krásná, ale stejně by to neslyšela..
Vzpomíná na žertovné anekdoty podpadků
i na zodpovědný vztekající se satén,
Dlouhé plaché noční kroky, jež jsou zakokrhání pro půlnoční stařeny.
Na modré oči,
ještě, že je neviděl.

Intuice

2. ledna 2015 v 16:24 | Christina |  Reanimace veršem
Je císařovnou
Je kurvou
a nepoměry v tomhle vztahu
ze mě sají a strhávají podobu
jsem skrčeným masem strčeným pod podlahu
propadám se, stahuje mě do spodu
-Čí je ta koketa?
-Kdo ví? Ale je prokletá
-Tak zná někdo tuhle koketnici?
-Ach, to máš čest s Intuici.
Nezpracováné maso se přímíchalo do exotického pokrmu,
příliš okořeněného , příliš osoleného, to asi pro slzy v objetí holých kostí
asi nějaké šelmy, ulovené ve špatný čas nebo ve špatném pralese.
Také, řekla bych příliš bobtajícího a příliš syčícího, to asi pro hadí ženy v objetí pružných žvýkacích snů
Příliš bažiného a příliš rozkládajícího se to asi pro formalitky hřbitovů při západu slunce.
A talíř kypí už nechce víc a hrdlo ráčí ,ráčí sevřené v křeči.
stažené z kůže grotesktními rváči v komiksovém skeči.
Je to abstraktní obraz zhltaný s vervou umělce.
Nebo milence, to je snad totéž.
Dnes jsem se zrodila prvotřídní a libová, vykostěná, opracovaná
atrakce.
Intuitivně pohlcená
splašená abstrakce
zvhrnutá do obrysů, zkažená do morku konkrétnosti.
Čekala mě kurva a císařovna
Na ulici
Čekala mě francouzská s cigaretou a rtěnkou
Nejsem ji rovna