Červenec 2014

Umění

31. července 2014 v 20:17 | chriss |  Reanimace veršem
Jakoby tam někdo chodil
a ze slušnosti se zardíval
a spustil alarm,protože tohle je umění a to je nedotknutelné
a ne, nemůžeš masturbovat,to není porno hochu
a vůbec nic to nemění
-ani trochu?
-Běž do ulic ty čuně a ne abych te tu někdy viděla ,
Seru na to, prsty pod bombarďáky od vietnamců , kurva ten nejlepší orgasmus za celejch pětašedesát let a kurva ta nejlepší práce!
kulturní ovulace .
Vytáhnu mokrý prsty z těch bombarďáků, ze zvyku si přejedu křečové žíly na vyhublých stehnech,myslím, že mi přijde důchod a výrazim si někam na výlet. Dát novy květiny na hrob nebožtíka manžela a pomodlit se a koupit pedygrý Betynce ,co pokousala dva lidi, ale oni byli moc zlí a patří jim to.
Bože, co je to za lidi?
A za svět?
Jo a ještě musím koupit zlevněné kuře a tu majonézu na chlebíčky pro dceru,
ale honem, abych stihla Ordinaci a prášky na vysoký cholesterol.

Nepatřičnost

4. července 2014 v 22:28 | christina |  Reanimace veršem


Sedím si jen tak sama v dechem zdušeném prostoru
Mlčenlivý, zvětralý půllitr přede mnou
Pěna v pěstích
Jsem panorama podhorský vesničky,
v roubence na dně zřícený poličky
Nečtená, bez stránek
Jeden ze ztracených ornamentů secese.
Špatně restaurovaná a pouťově kýčovitá
Směšná karikatura anorektického andělíčka v barokním kostele.
Platonicky znásilněná návyková látka
Mizerně návyková tradice.
Infikovaná inflací myšlenky
Nečtená, bez stránek
na dně zřícený police.
V roubence jedný z podhorských vesniček
Pěna vpitá do dlaní
Umlčený, víc než plný a víc, než zvětralý půllitr
v dechem zdušeném prostoru
Už bude asi k ránu
Lidi chodí do práce.

agoraofobie

3. července 2014 v 19:41 | christina |  Reanimace veršem
Vrozené samorosty v křivolakých dlaních
i veverky jsou plný exprese!
Máš oči jako vraní oka!
Zachytit vlnku odpolední múzy
do křivolaké dlaně, jež třese se...
je nanejvýš těžké, když je tak hluboká!
Nejdříve to působí jako nevinná cirkusově laciná koketerie
Vytvořím ji i výběh, ale co tam sama zmůže?
Je mi ji téměř líto.
A co budu dělat až mi umře?
Aťs třeba mlčí, moc dobře ví to!
Vyčítám ji to z křivolakých dlaní.
Oči zatoulaný v borůvčí,
v borůvčí jako dvě oka vraní.
Nojo, i výtahy jsou příliš otevřený
na klaustrofobii.