Květen 2014

pletení

31. května 2014 v 10:53 | Christina |  Reanimace veršem
Hladce obrace
Hladce obrace
Sladká operace
Hladká transformace
Levný kafe z automatu
Hladce vklouznu do kómatu
Byl to kofein
-obrace
Parky nasáklý cukrem a vatou
- hladce
Půlnoční neony nonstop
- obrace
Hřiště na poušti sídliště
- hladce
Houpy houp na oprátce
- obrace

chybí mi to

29. května 2014 v 23:59 | Christina |  Reanimace veršem
Příšerná touha pozorovat vlaky pod vodou
Kapkami si zastřít zraky a ukájet se svobodou
Beztrestně skočit dolů
Chytni mě do dlaní ,skočíme spolu
Chytni mě za hřívu ,zkroť mne indiáne
a potom mi prosímtě vrať svobodu.

Druhá kokain kolová

28. května 2014 v 16:12 | chriss |  Reanimace veršem

Už zase jím kolu polívkovou lžící,
abych zahnala hlad.
0,01 % kalorii,
neboj, ty Tě přece neopijí.
Už zase jím kolo polívkovou lžící,
abych zahnala hlad
Už zase jím tasemnici -také polívkovou lžící.
Žal žaludku v kole koly
na útěchu alkoholy
z flašek,z úst i ze sklenicí
opět polívkovou lžící.
neboj, ty Tě přece neopijí.

Kolo běžky

26. května 2014 v 21:45 | christina |  Reanimace veršem

Sedíte a najednou ucítite tu hloubku kamene pod sebou.
Rozvírá jej obrovská díra, táhne Vás, jste vevnitř.
Propadáte se ven jako nitka neposednosti unikající ze svetru.
Znecitlivění zadku na jednobuněčný organismus,
je součástí depresivní makromolekuly uvnitř zhrouceného atomu.
Potom odumře celé tělo naložené do tmy.
Jste součástí.
Horizont industriálu nad obzorem,
šmírující slunce v oknech kanceláří.
Technické vypětí.
Jste součástí.
Nemůžete nic dělat, pocity magnetizují povrch,
ta díra z Vás strhává šaty.
Jste nepropustné skvrny ve vadné součástce,
Jste propastí, jste jablkem, jste červem v něm, jste součástí.
Hlouběji.
Kamenný koberec rozprostřený jako ubrus.
Chcete mámu, ale je to jen rozdrásaná vagina Země nakažena pohlavní chorobou.
Potratí Vás znovu,
protože jste součástí.

Koka kola

15. května 2014 v 20:16 | Christina |  Reanimace veršem
Koly loku kola loktu koky kola zírou
Nula, nula, nula, seš nula!
End áj fíl sik,
když se plazím jako striptérka po holých stěnách,
utřu si tělo do omítky,
diskrétně a se šarmem, jako hadí žena
a připadám si tak nějak odmocněná
-nula,nula,nula
Líbezné trauma a konec ataky nekonečnosti konečníku.

Milostný dopis

11. května 2014 v 14:19 | Christinka |  Reanimace veršem

Uchopila jsem mezi palec s poškozeným nehtem a slavnostně oloupaným sytě červeným lakem, a ukazováček, který je proti tomu bohémovi palci docela obyčejný a z ruky vyrůstá úplně transparetně - uchopila jsem mezi ně krásně tvarovanou mentolovou žvýkačku.
Dala jsem ji svobodu. Poslední rozloučení a ta bílá hmota se rozvaluje na střeše vagonu vlaku.
Černý ,bílý,rozplizlý pasažér.
Kde je asi teď ? Má milovaná, tu ,jíž jsem s něhou laskala v puse a všechny sliny se ovíjely kolem ní jako konkubíny,jež si koupily svého zákazníka.
Na slavnostně oloupaném nehtu pláče stopový prvek,
stopový prvek,memoár,ulepená ,uloupená vzpomínka,která se usadila do podrážky.
Má ubohá milenka,osobní žvýkačka, měla jsem k ní citový vztah,kurva!
Nedopitá flaška v ozvěně vlakového amfiteátru.
Pivo stéká z vagonu zlatým vodopádkem.
Koleje jsou stále stejné, jedou svůj monotón.
Jen se pod koly trochu roztančily.
Rozechvěly se jako struny. Rozechvěly se jako struny. Rozechvěly se jako struny masového vraha krásných žen, co se toulaj samotinké v noci.
Vlak je jen moje osobní placebo.
Rozechvěj mne jako strunu. Jako strunu, jako strunu krásných žvýkaček,co se křehoučké jako lahev od piva potulují nocí a čekají na ohyzdné ženy , vracející se z firemních večírků, kde prožili veice intimní noc s obtloustlým šéfem.
Roztéká se na své točící židli s lehkou kocovinou jako
erotické žvýkačky, svedené sluncem, lacině se svlékají,vulgárně pouštějí chuť.
V kupé už panikaří,že jde o nějaký terorismus neboco.
Vyskakují z vlaku, a tak je o pár lidí na světě méně.
Žvýkačka se opaluje a vniká klimatizací do prázdného vagonu a struny se chvějí, struny se chvějí mezi palcem s poškozeným nehtem a slavnostně oloupaným sytě červeným lakem a ukazováčkem,který proti tomu bohémovi palci vyrůstá z ruky úplně transparetně
Struny se chvějí, struny se chvějí jako koleje pod měkkou peřinkou těl našich spoluobčanů

Cenzura orgánů

8. května 2014 v 22:59 | Chriss |  Reanimace veršem
Hejna v žaludečních šťávách eskalátorů,
jež nejedou dolu, ani nahoru
nestravitelná hejna, možná se vdechují,
možná se šňupou,možná to byla chyba.
Spolykat je.
V tomhle traktu se neumírá
-bez kontaktu.
Jsme my děti ze stanice Punkrác
jsme v Národním muzeu
- vitrína bezobratlých
Jsme potulný jed na Náměstí Míru
Jsme plachý dravci,
pasáci levný víry na jednu noc
jsme neukojení savci.
Jsme múzy svobody na Hlavním Nádraží,
Jsme lúzy,
pochybní soudruzi podzemních podlaží
Jsme katar,
Jsme neokysličená krev,
Jsme zneškodněné tasemnice,
obnaženy až na hladké,sametové orgány,
není zač se stydět
i já mám černé plíce.
Jen udušeny v dehtu dosáhneme nirvány

Věnováno mužskému princi(pu)

5. května 2014 v 20:29 | Christina |  Reanimace veršem
Brachu!
Díky Ti za svetr,co voní čerstvou štiplavou aviváží.
Díky Ti za smečku hladových policajtů,
neboť schizofrenie je dar od Boha
Ty ubohý poustevníku ve skrytu roucha
uvnitř divoce tlukoucího srdce davu.
Ty šťastný vězni míru, čekající na popravu.
Po právu,neboť v žilách vře Ti parazit.
A přesto po nocích Tě slýchám výt,
náměsíčného v prouhatým vězeňským pyžamu
a přestávám veřít,že jsi to ty.
Vypadáš jako zdegenerovaná šelma s vyšlapanou cestičkou, po níž apaticky našlapuje sem a tam.
V pustině barových židlí.
Sahara vytoužených alkoholů
anděl se zfetovanými křídly
ve slepé orgii methanolu.
Je to nebe?
Shrbení,znásilněni skoliozou, játra nám selhávají a duše taky.
Vyzáblý žebra zbydou vždycky žebrákům.
Brachu, ty vandráku ,jehož bytost splodila čerstvá kyprá půda a odkojil mléčný úplňkový měsíc.
Jsi doma ty pitomče!
Bezmezný romantiku uprostřed apokalypsy.
Melancholiku v pokrevní extázi.
Napřáhnuté ruce se třesou,propletené prsty dusí průník modlitby
-ach kdybys to tak věděl, ubohý nemotorný obře!
Šlachovité,křečovité a sedřené s lemem krajek odloupnuté kůže věčně nezahojených prstýnků mrtvé tkáně.
Jehla Ti trčí z žíly jako stožár.
Brachu, ty šelmo skolená hrdinsky pod kulkou střelné zbraně.
Brachu, ty odporný krvežíznívý parazite země.
A z globálního hlediska je to vlastně jedno.
Brachu, díky Ti a táhni ze mě.!

DU(C)HOVNO

2. května 2014 v 17:09 | christina |  Reanimace veršem
Furt čekám na nějaký dopisy s pravopisnejma chybama
furt čekám na poslední noční tramvaj ,
co mi ujela před nosem
před uchem
před stehnem.
Furt čekám na spasení
furt čekám na reinkarnaci v lepší bytost
-vyšší vtělení
Má aura čpí potem,
a tahá se po hospodách,
nasáklá ethanolem a nikotinem,
duchovní prostitutka
levná
HIV
POZITIVNÍ!!
A možná si to chce zaplatit kurzy meditace,
To je přece další důvod proč chodit do práce
a milovat se
(HIV)pozitivně.

memoáry

1. května 2014 v 15:29 | Christina |  Reanimace veršem
Tehdy neopilé vjemy z ulice
Jedu kočárkem,
nikoliv noční tramvají
Zápal plic,
nikoliv rakovina
Poliklinika Budějovická
-nikoliv pohřební služba
Krysy u popelnic,
ty zůstaly stejné
A sirup bezkašlík
na rakovinu plic
už nestačí