Červenec 2013

Sebezajetí

27. července 2013 v 21:21 | Christina |  Reanimace veršem
Nalezla jsem klíč ve svém nitru,
niterní klíč, jež mne rozevře dokořán,
dokořán vstříci blankytnému jitru,
ze zlaté klícky do všech stran,
stran světových i snových,čistých jako křišťálové studánky,
melodických jako sýkorčino lkaní, žalostných jako smůla stromu,
jenž krvácí ze silných mohutných kmenů a popraskané kůry, jako babiččina tvář,avšak mnohem mnohem starší, tuze stará,
do níž se samo vetkalo vyzrazené tajemství, jemuž bychom těžko rozuměli,
natož jej viděli,cítili,znali,psali,malovali,laskali,líbali,milovali.
Jak mizím v jitřní modři,
chápu.
vidím,cítím,znám,píši,maluji,laskám,líbám,miluji.
Toužím zpátky nalézt svou klícku, zlatou známou klícku, z níž není úniku.
Úniku ze mě, polknu,tělu znovudaruji , bez rozloučení.
Daruji pochopená a tiše sním o znovuvzniku...
znovuvzniku mě,sebe i nás.

Klenoty

12. července 2013 v 10:42 | Christina |  Reanimace veršem

Milována skrze zlatou klícku,
Nepoznána žálem, neboť žal není.
Je pouhý skvost, jenž šlechtí ctnosti,
za nímž se vzdouvá duna prázdného snění
za nímž kypí duše bez cudnosti.
Nenáviděna skrze zlatou klícku,
Nepoznána láskou, neboť láska není
Je pouhá nenávist, jenž ničí početí
a šlechtí smrt, zda smrt lze šlechtit? či smrt snad sama šlechtí?
Šlechtí, ano, šlechtí těla, bezduchá,čistá a nevinná.
Zmrzlé duše, pod sněhovou peřinkou slz, jež vlivem chladu
zmrzla v krystalky krásy, padající do rozpáleného klína.

Nedělní lékořice

10. července 2013 v 22:24 | Christina |  Reanimace veršem
Vůně nedělní lékořice,
lžička cukru v jarní kávě
Cukrové krystaly poslední sbohem.
Laskavě něžná chuť ranní skořice
sen noční vanilky za každým rohem.
Melodie půlnočních karamelů, žalostně upících
v sentimentu nad zmrzlinovými poháry,
jež vyčkávají na posledního zakázníka,
melancholie monotónosti zhrzených kroků na chodnících.
půlnoční vůně do ulic vniká.
Naivita tichých marcipánů,
nejlahodnější za svitu měsíce
chtějí být jedním z tulipánů
ve váze, v domě mladých pánů...
jež kupují nedělní lékořice.


Od čeho je život životem, když není smrti?

6. července 2013 v 18:45 | Christina |  Reanimace veršem
Skrze úsměv se prodíral
v marnivých slzách prostý žal.
Způsobil náhlé tváří vzplání.
Jako vzpomínku na milování.
Jako vzpomínku na políbení
a dávno příliš tomu není.
pod dnem a nocí, v matoucím žáru
nebylo proč žít v slepém žalu,
Oči se řítily k chladnému jitru.
Hrdlo se sevřelo v mrtvém nitru.


květy

4. července 2013 v 21:03 | Christina |  Reanimace veršem
Západ slunce,bude sedm hodin,
na lavičce v parku, kde nejvíc svítí slunce,
prokresluje rýhy na tvářích a třesoucí se rty,
jenž bývavaly také smyslné a plny vášně.
Ve tváři zbytky ušlechtilých rysů,
ztrácející se v mnoha cestičkách
vyrytých do suché kůže,
Vřelý úsměv spadlých tváří
Mohou vzkvétat i seschlé růže?
v zrcadlení stínu stáří.