Květen 2013

Kterak odkvétá dívka?

31. května 2013 v 20:01 | Christina |  Reanimace veršem
Vystydlý čaj namočený do pramínků hebkých vlásků,
zvadlá kvítka- mrtvá těla vznešených víl
zapletených skrze lásku.
perleťová, hebká dokonalá kůže, niterní krvacení
Z polibku rtů se derou rozkvetlé květiny.
poslední chladné políbení.
a napořád mladé vzkvétající klíny
.


Jak chutná DÉŠŤ?

30. května 2013 v 18:31 | Christina |  Reanimace veršem
Šeříková zákoutí v závoji vznešených kapek,
něžné dotyky prchající do mělkých louží
porcelánové paže bledých baletek,
V zakletí žalu pouze touží
čistá těla nahá svádí
po věčném klidu teskníce,
teskníce po věčném mládí
hořká chuť deště na jazyce

cukrový žal

22. května 2013 v 17:20 | Christina |  Reanimace veršem
Cukrový žal v čaji,
ponořená budoucnost.
prázdný sen bez náplně.
Skrýváš každou svoji ctnost.
Narozeniny ti připomínají, že brzy umřeš.
čajový dýchánek s plyšáky.
Bublifuk ze slz.
Myšlenky zamčené do skříně.
Elektřina zapojená do naděje.
asi vypadl proud.
a sama sobě ležím v klíně.
ve snaze se odemknout.


Příliš šílené na nadpis

22. května 2013 v 15:26 | Christina |  Reanimace veršem
Cukr ve výstřihu
rozlitá káva,
ideální život naložený v lihu
a žádná smrt není ta pravá.
Leží a počítá tečky na stropě
vášnivá agonie
celý život jedný malý stopě
srdce v duši stále bije.
kadeře v čokoládě.
Požitky těla.
mlíko ti ještě teče po bradě.
A říkáš, že jsi dospělá.

Tajemství zahrady

18. května 2013 v 19:00 | Christina |  Reanimace veršem
Zahrado,
pověz mi tajemství tvých sadů,
vznešených růží v sevření měsíce
v polibcích paprsků, po boku (tuli)pánů
jež trhají je do kytice,
na znamení lásky pro svou dámu.
Pověz mi tajemství tvých stromů,
Oděných v břečťanu s pýchou
Se západem slunce bosý se vrací domů
okvětní lístky splněných přání šeptají si...
melodii tichou.
Zahrado,
pověz mi tajemství tvých fontán,
jenž něžně tančí v červáncích
a vánek nabídne jim rámě,
jako každý gentleman své dámě
trysk vody náhle ztich...
Podzimní listí zoufale sní
zahrado, pověz kde skrýváš svá tajemství?

Vychlastat myšlenky

17. května 2013 v 11:00 | Christina |  Reanimace veršem
Optimismus je pouhou chemickou reakcí.
Duševní rozklad v těle kvete,
vbodnout do myšlenek injekci.
a na místo vpichu zabodněte,
čepel slasti.

Slast bolí, infekční slast, na níž máš tolik protilátek.
a jemně laskáš si vlastní strasti.
Mnoho cest panika a zmatek,

jak tiše ničí tvoje buňky,
zoufalství v symbióze se štěstím
dospělost v symbióze s děstvím
nenávist v symbióze s láskou.

Prázdné tělo napuštěné geny.
Prázdná duše- lahev na chemický látky,
aby udržela tělo v opilosti.
Do kapesníku vychrchlává hleny.
Slastí.
Na bílý povlečení zvratky.
Strastí.

Noční můra

12. května 2013 v 13:33 | Christina |  Reanimace veršem
Noc.
tik tak.
křik o pomoc
tma šalící zrak.
Stisk.
Klidný dech.
zvrácená realita ve snech.
Strach.
Šepot lží.
Ostříhané prameny vlasů.
Mléko kape z prsou.
Krev z žil.
Slzy z očí.
Sny z hlavy
a láska vyloučená v moči.



Sebelítost plácající se v slzách

9. května 2013 v 9:01 | Christina |  Reanimace veršem

V slzách ostrůvků žalu,
nehty zaryté pevně v pevnině, ach ty nešťastnice
utopené slasti, vstříc břehům, unešené melodii vln
opomenutých snů
v mořských palácích, na samém dně, za hranicemi
pokušení mořských panen v čírém šílenství.
loď vyplouvá, nedotýkej se mě!
Modré oči vyslečené na jednu noc.
záblesky vzteku utopené v slzách
Tančí divoké tango za svitu měsíce.
A v dálce maják nevyslyšené naděje.
Plachý vzdech, znecitlivělé city, bezdotykové paralyzované štěstí
Bílé tělo pohltilo kouzlo noci.
bez duše, bez vnitřností v těle, bez kapky krve kolující v žilách,
vyprázdněné,dokonalé. Bez citu, bez strachu.
Padá do ladně se vzdouvajících vln.
Unáší jej. Nesmrtelné, netoužící, mrtvé.
Vlny jsou slzy.
Ostrůvky naděje pouhý žal.
A opuštěný maják, jež tiše vyhasíná- láskou
beztvářné blaho, není blaho
bezbolestná bolest, zabolí,
v tutéž chvíli, kdy se moře převrátí na opačnou stranu
Probuď se
probuď se
probuď se
probuď se
probuď se
můj stvořiteli.

Pokušení

8. května 2013 v 22:22 | Christina |  Reanimace veršem
V rukou svírá rozkvetlé růže.

Je tuze horko, na křehké ručky netřeba rukavičky
Dlouhé něžné prsty se dostávají na svobodu,
sevřené v dlaních vyčkávají, pramínky neposedných kučer si pohrávají s víčky
Ach horko je mi, prosím přinesete vodu?
Načpak vodu? jen svlékněte si kabátek
Štíhlé paže vyčkávají na něžné dotyky vlastních dlaní
V rozpacích vrátí se nazpátek.
Ve tvářích náhlé prudké vzplání.
Na hrudi bolest, jak trhá drahocenou látku,
Šílenství duše,hysterie v srdci, panika v těle a na něm rozepnutá košile
cáry té róby padají do kabátku
Dívej se! ty tváře jsou prohnilé!
Pouhé pokušení, pouhá iluze, sedí tam ve spodním prádle.
A není již tak křehká, jak bývala, v dlaních střepy ve tváři vítězství
v rukou svírá růže zvadlé
S polibky umělé vášně, vysmívá se a smích v ozvěně opouští zdi.


Odrazy

8. května 2013 v 18:12 | Christina |  Reanimace veršem
Roztavit všechna zrcadla,
roztavit odrazy věrných dvojníků.
V páře je nikdo neutopí
A sebevražda není ve zvyku.
Jsem jenom odraz odrazu
pouhopouhý odraz bez duše
Zajatá v sinalém obrazu
Ohnutá mladá v starém těle na zádech trýzní mě velká nůše.
Jsem jenom pouhá barva na plátně
nic víc, než vybledlá vrstva, s níž tvořil malíř svoje dílo
na ladné tahy štětce vzpomínám si matně
dnes již to překrásné dílo. Shnilo.
Jsem jenom plátno z nostalgie nechané
na pospas tmě a prachu.
Vyčkávám, než rám můj vzplane.
Vyčkávám tiše ze strachu.

Odrazy získaly duše a těla
zrcadla ve střípcích se rozletěla.

Stopy skvrn a stínů, skrvnohry i stínohry, láska a maska

6. května 2013 v 17:51 | Christina |  Reanimace veršem
Stopy skvrn a stínů,
rozptýlené v roztoku čisté lásky
hrdlo svírá zlatý klíč
stopy nešťastně vykonaných činů
skvrny stisku bezútěšné masky
stínozdrada, mrtvý chtíč.
skvrny ticha, rozechvívající pokožku těla
skrvny na duši, navždy bledé,navždy černé .
skrvny stínoher, hry hozeny do popela
stíny v těle navždy věrné.
Stopy na hrudi, nehtů stopy
jež za sebou zanechávají krev a rozedřenou kůži, zahalenou v sentimentu
to vše v jednom doušku se neutopí
a nezáleží na momentu.
I stín má skvrny a skvrny stíny,
trhliny ticha,
dívky pokorně rozvinují klíny
a zesnula tak navždy jejich pýcha.
Zemřely bolestně stopy hrdosti
Dívky v té šťastné křeči
Rozvinují duše bez cudnosti
navěky přejí si zůstat něčí.






Nevinnost

4. května 2013 v 9:36 | Christina |  Reanimace veršem
Tvářenka maskuje zhrzený tváře
přes rty ledabyle nalíčená rtěnka
tělo co působí příliš staře
Pod tričkem rozeplá špinavá podprsenka
oči co dychtivě touhy třímají
S kačenkou ve vaně
hraje si potají.
v ústech tichá podlitba páně.
na rtech již není červená rtěnka
a na dětská prsa nepatří podprsenka.
Maličké tělo s hebkými tvářemi.
kde jsou ta líčka zhrzené stařeny?
Kde jsou ty oči smrtižádoucí?
Ve vaně děťátko,
ve vodě tonoucí.

Hřích je přece nepovedený dobrý skutek

1. května 2013 v 9:51 | Christina |  Reanimace veršem
Dej mi své sny,
nekontrolovatelně konkrétní,
jasné, jen trochu paranodní, příliš toužebné,
příliš smysluplné, přiliš noblesní na špínu v tvé hlavě.
Dej mi své touhy,
jsou příliš zvrácené,šílené,šíleně krásné, příliš tajemné
na tvé pochopení.
Dej mi svou lásku,
příliš hnusnou, zhýralou, zvrhlou, jedovatou, odpornou, poníženou, palčivou jako infekci v ráně,
jež se dostává pomalu do krevního oběhu, příliš nevědomou
na tvé smysly.
Dej mi své slovo,
příliš krátké na slovo, příliš směšné na vyřknutí, příliš bolestivé
na pravou bolest.
Dej mi svou větu,
třeba jednoduchou, třeba zvrhlou, třeba bolestivou,třeba nevyřknutou, třeba očima řečenou, třeba ve snech pouze, třeba v tajné touze, třeba v jedovaté lásce, ve smysluzbavení jen krátce,
třeba pro jediné slovo...
Dej mi svůj život,
opilý život, krásný, milostný a prázdný, jako můj žaludek, když oči upřu na tvou tvář.
Dej mi svou smrt,
skvostnou,počestnou,noblesní,velkolepou, láskyplnou, svatou,
hřích je přece nepovedený dobrý skutek