Březen 2013

Lze cítit smrt? Život je tak hmatatelný!

30. března 2013 v 14:33 | Christina |  Reanimace veršem
Lze milovat pouze tělem?
opětovat lásku duší?
hmatat city v dýmu rozněžnělém?
a slyšet jak tančí pero s tuší?
cítit zpopelnělé touhy
dostat do sebe lásku je návykem vášní
každý den v horké vodě snažíc se utonout
každý den znovu si odvykat žít.
držet v ruce štěstí na jedno použití
ve spodním prádle naleznout euforie
jak nudné je to spolužití
dokud srdce pravidelně bije.


Křehkost raní, štípe v ráně

28. března 2013 v 19:50 | Christina |  Reanimace veršem
Cítím dech porcelánu,
každé nadechnutí,
prohlubuje jeho ránu,
na kraji vitríny bez jediného hnutí,
se tříští

střepy ladně padají do dlaní
skvostně se v ráně, skvostně se blyští
a každý střep tě navždy raní

ta špína, jež ti koluje v těle,
narušená křehká žíla
modré linie přerušené
ty děvko..
to je to, o čem jsi snila?

Dětství

26. března 2013 v 18:46 | Christina |  Reanimace veršem
V borůvčí, vlásky smáčené
modré šatičky
oči veliké zasněné
ruměnné malé tvářičky
košíček pohozen tam někde v maliní
a stromy vzlykají smůlu, žalem zkormouceni
"kdopak to vysypal?" dívčinku obviní
vytrhaje ji z věčného snění
kadeře spadají do trní
plyne čas, jednu po druhé sbírá
a na ženském klíně kočka vrní
borůvčí spadá do dětského klína.

nemoc

23. března 2013 v 12:02 | Christina |  Reanimace veršem
Na loži leží bílé tváře.
mrtvolně bílé,
a zdejším holým stěnám tak známé.
bílé, tesknoucí a tklivé.
oči zastřené sny, již dávno pohřbenými
Tak krásně bílé, tak čistě spanilé
za okny, tváře bílé načančané zimy
kruté,bílé nenávistí opilé.
A žíly vystupují z drobných rukou,
krev steká,barví živé plátno.
ticho hraje skvostné symfonie
hlásající lásku.
tleskají štíhlé ruce bílé!
Z tváří si sejme nemocnou masku.
a dámy s nakadeřenými vlasy bouřlivě tleskají.
Rudé tanečnice a z noční košile skvostný šat.
Zavistí tajně pukají.
A přejí si tu krásnou látku ohmatat.
zimou zkřehlé rudé ručky.
krásné,rudé, chladné
Opona se zavřela.
v noční košili nemocné děvče na bílé prostěradlo padne
a krajku v rukou, pevně sevřela.




Panenství duší

21. března 2013 v 21:17 | Christina |  Reanimace veršem
Pokouší smysly,
duši svádí
nechť kousek své nožky odhalí
a ňadra ruce pevně tiskly
rudé tváře v tichém vzplání.
Pokouší city
duši svádí,
nechť svůj klín odhalí
láskou duše přiopitý,
duši svede
tělo selže
duši zradí.
Pokouší rozum
duši svádí,
nechť kousek útlých křivek pasu odhalí světu,
nechť ukáže své ctnostné mládí
a lásku plnou růži květů.
Pokouší život.
duši svádí.
Nechť spanilé své tělo, promění v smysly
nechť ctnostné své tělo, odhalí city
nechť nevinné své tělo, ukáže rozum
nechť neřestná duše zemře nahá v ponížení
svedena životem.
nechť nahá pošpiněná duše zemře láskou
zemře s věčným snem.
svedená.
z
c
e
s
t
y

odraz znovuzrození

17. března 2013 v 11:47 | Christina |  Reanimace veršem

Majetek na duši

14. března 2013 v 21:00 | Christina |  Reanimace veršem
Nikdy jsem nechtěla svírat perly
v hedvábných rukou alabastrové kůže
a každé sevření té perly je na bílém papíře kaňkou tuše
kaňka se vpíjí do papíru, ztracená v běloskvoucím žáru
papír dosud neposkvrněn, pohlcen do černočerna
nevědomky svého daru a každá z nich sobě věrná.
Perly takouc po duši v plné blaženosti roztávají vřelostí
a cennost přebytá je cenností
v perlách utápějící se ctnosti,

trýzní se svou bezcenností.

Kontrasty krásy

6. března 2013 v 18:19 | Christina |  Reanimace veršem
Ztísněnost, bujnost zaobalená v cudnosti.
Jako květina ve váze, krásná, ačkoliv jednou také zvadne...
Určené pouze pro zraky obdivovatelů, jako medicína proti mrzutosti
a zmámit je, je tak snadné!

Sedí v zahradě, ztrýzněná něha
upravené záhonky tvoří dokonale vykonstruované tvary,
A děvče po nich ladně běhá
Běda však stoupne-li si na ten skvost, jež je určem pouze pro oči
a kolem promenádují se mladé páry.
Ruku v ruce, bez projevů lásky.
všechno je náhlé.
A z mladé tváře zbyly pouhé vrásky.

Potoky zurčí, horské kvítí se dere na povrch
kadeře volně splývají s ňadry
zapomenutý dech a trní růže zabodnuté ve chvíli,
kdy poupata ztratí svojí něžnou krásu.
Kanárci vyletí ze svých malých krásných zlatých klícek,
jež se houpají, sem tam, sem tam v rytmu vánku.

vnější svět

2. března 2013 v 10:21 | christina machart |  Reanimace veršem
Kormoráni
kypí touhou
vzbouřená moře se jim klaní,
kdy ztratí se s jednou šmouhou?
Palety neztací trpělivosti
a moře vytrácí se z našich pamětí,
kdy svět kouzlí zaprášenou omamností
jen kormoráni nad ní přeletí
přeletí vzduchem, jež vlévá se do řeky,
přeletí mořem, jež teče nahoru,
přeletí v půdě, zakopáni navěky
čekají pyšni v dalekém obzoru
A vyletí z ucha mladého muže,
bez ostychu před slepýma očima
jež bodnul se do prstu z trní růže.
Pro svou milou a krvi zbývá pouhá hodina,
než stane se slinou
než kormorání nasyceni touhou
stanou se malou černou šmouhou.