Říjen 2012

otrava

30. října 2012 v 15:08 | christina machart |  Reanimace veršem
Továrna na prachy a masa kusy
kde kdo se s prázdnou hubou dusí
v hrobech se rdousí živí
klenoty lesk je oslnivý
a zaslepí dávno slepou lásku
utne jedinou nahranou pásku.
Továrna na prachy masa kusy
pozlacenej hnus cpou si do pusy.


Jen co hrdlo ráčí
(Ach, již nemůžu, to stačí!)

těsno

26. října 2012 v 10:49 | christina machart |  Reanimace veršem
Zničení andělé
zoufalstvím
v těsnoprázdnu
těsnostín
tesknoucí po prostoru.
v těsnopise,
vyrytá v křídlech.
tato slova:
(čtěte znova)

Další elektropoezie

23. října 2012 v 18:31 | christina machart |  Reanimace veršem
zapoj své myšlenky do elektřiny.
s mokrýma rukama.
mrtvý životy.
mokrý stíny.
vybij svý baterky do němoty.

krásno

20. října 2012 v 10:28 | christina machart |  Reanimace veršem
Ukájena svým utrpením
z něhož sálá dokonalost
udušená umělým pokušením
na povrchu kůže kape vášnivost.
kap.
kap.
jako pot.
zápalená zrcadla.
hrají skvostně z tančících not
v zrcadle v krásnu na melodii spadla.
A jako rtuť se kutálí.
je jí víc a víc.
není nic.
vzhlédnutá v krásnu,
jež vsáklo se do prázdných myšlenek.
rozežrané tělo
z krásy kdosi svlék.

smrt

17. října 2012 v 19:07 | christina |  Reanimace veršem

Nevěsta má, půvabná!
nehodna lásky, nehodna něhy.
dýchá dávno již sny zesnulými
v útrápených melodiich
na vlnách odnašejíc si mne
a byl bych se utopil,
pronikavým křikem.
Oděným v lásce,
nevěsto má, půvabná!
brzy již budeme svoji.
v závoji zamotaná těla
ve vlnách a krajkách se v jeden sen spojí.
říci své "ANO" zapomněla?
A snění mozek nezahojí...
byli jsme svoji, byli jsme svoji,byli jsme svoji,byli jsme svoji
byli jsme svoji?



Čas na šití BLOOMERS

14. října 2012 v 18:59 | christina machart |  Morbidní móda

Po bloomerkách jsem toužila už nějaký měsíc, přemýšlela jsem dokonce, že si je koupím, avšak proč si něco kupovat, když si to mohu při troše trpělivosti mohu udělat /ušít sama ? Popravdě řečeno musím podotknout, že i radost je z toho větší. Shlédla jsem několik tutorialů na youtube, nakoupila látku a může se začít. Práce ale není čistě moje, vlastně se teprve učím šít a se strojem neumím ani trochu, nicméně jsem celý večer stehovala a dá se říct, že již mám nějakou představu jak něco ušít, což je pro mě velký pokrok. Teď jde o to jen trénovat! S (mé drahé "matinky") prácí jsem úplně nejvíc giganticky spokojená. Už se těším až si je vezmu!
A foto z Playboye (přelom 19. a 20. století) je zcela autentické.

Jména ve slastných okamžicích

14. října 2012 v 14:19 | christina machart |  Reanimace veršem
Nemocná energie v mrazáku
Zotročení.
Svými jmény.
Sloužiti věrně nemocné energii
v uzavřeném prázdnu v srdci,
dávno již zesnulém a láskou neposkvrněném,
vášněmi nepostřeleném,krásou nezraněném.
jeden doušek tekutých slastí
jeden doušek a jsi již v pasti,

Není úniku z krásných slastí
Není úniku ze spáru jména.
Bez nějž jsi beztvartá a bezejmenná.

Na smrtelném loži

10. října 2012 v 17:17 | christina machart |  Reanimace veršem
Jaké by měla mít hrdinka jméno? nějaká superhrdinka, která zachrání děti v hořícím domě a zamiluje se do nějakého fešáka? Asi takové, jaké ji dali rodiče. Stále se rozmýšlím, zda-li ji pojmenovali Laura či Lenka, ale přecejenom Laura zní o trochu lépe. Tak tedy Laura měla pocit, že se na světě nudí, že všechno co měla vědět ví a všechno co měla udělat - udělala, dokonce vyjímečně uklidila svůj pokoj! Všechny chyby napravila, všem se omluvila, všechno již přečetla a všemu se naučila. nic ji nepoutalo k tomu být na tomto světě. Často seděla, zírala z okna a všechny ty budovy ji připadaly stejné a monotóní. Takto trávila svůj čas, protože všechno viděla i slyšela a jakou slastí pro ni bylo zamhouřit oči a vidět jen tmu, nemohla se té černé husté mlhy nabažit. Pokoušela se nudou zemřít- to se ji však nedařilo a tak si povídá, že to nevydrží a jednou provždy skoncuje se svým životem, avšak měla jeden problém, všechno oblečení na sobě již měla! a nechtěla jít na smrtelné lože ve starých onošených šatech.

V obchodě bylo tolik rozmanitého šatstva, všelijakých barev i střihů, avšak Lauře žádný z nich neslušel, žádný z nich k ní nepasoval a žádný z nich nechtěla. Marně procházela plné regály, marně hledala své vyvolené šaty...
V každém obchodě bylo to samé, ty stejně barevné kusy hadrů, Laura si pomyslila, že by mohla zemřít zhnusením, avšak nevěděla zda-li by se jednalo o vraždu či sebevraždu a tak toho raději nechala. Chodila sem a tam ba i v popelnicích hledala. Týden zuřivě bez jídla a vody hledaje ošacení na smrtelné lože, jakoby byla v poušti a hledala vody. Nechtěla zemřít bez svých vyvolených šatů, ale byla silně dehydratovaná a světla nákupních center ji ubírala energie, jakoby se na ni sběhlo tisíce hyen, jakoby čekaly na svou oběť!

A tak Laura zemřela, nikoliv nešťastně na svůj věk, jak mnozí tvrdili. Nešťastně na její obyčejné onošené šatstvo.
Na smrtelné loži se probudila s hrůzou v očích, vstávaje rozespale odkráčela ze svého vlastního pohřbu. Vyčítala si to, jelikož to by dáma nikdy neudělala, avšak nebylo času nazbyt. Ten div se zapsal do několika knih, někdo považoval ji za Ježíše,jiný za Mohameda, někdo dokonce za Ďábla.
S klidem přišla do rakve své o týden či dva později v rukou jehlu a nit, na sobě šaty, ó jak skvostné! Přehodila se na bok a zavřela oči. Na chvíli je ale zase otevřela- zjistila totiž s hrůzou, že zemřela na zcela nesprávném místě.

To je můj motor

10. října 2012 v 15:43 | christina machart |  Reanimace veršem

Kovové tváře.
bezcitně cítí
naprogramovaná láska
elektrické slabikáře.
holky z jehel a holky z nití.
štěstí v jedné kapce
do žíly vpíchnu sladce
můj motor blaženě ztich.
v naprogramovaných náručích

Krásná a Šílená

6. října 2012 v 8:55 | christina machart |  Reanimace veršem
Krásná a šílená
bolest!
cítí a mámí
hraje si se mnou jako kočka s myší
Ach jaké krásno být ve spárech té dámy.
Ach jak je nádherná!
polibky zabolí!
jsem jejím uměním, jsem její múzou,
jsem její plátno, na které vykresluje jemnými tahy
mou ránu pomalu a s hrůzou,
kdy dokončí své dílo? Svou krásnou čistou ránu?
možná, že samou krásou vzplanu.
sžírá mně duši, sžírá mě radosti
ach jak je šílená, ach jak je úchvatná
sžírá mou lásku, sžírá ji do kostí.
Trpím láskou, nikoliv bolestí
cítím jen bolest a trpící štěstí.
Je taky štěstí.



všichni jsou stejní...

5. října 2012 v 17:35 | christina machart |  Reanimace veršem
jsem všichni
a všichni nejsou já.
rakev po rakvi.
bosky.
lásky až za hrob.
lásky, jež žerou mozky.
dvě hrdličky dva netopýři.
lásku šíří.

pláčemkuzdraví

3. října 2012 v 16:36 | christina machart |  Slova
Byla jednou jedna dívka, která si z čista jasna řekla, že bude plakat. A tak se dala do usedavého pláče. Marně se jí snažili utěšit čtením pohádek, marně ji rozveselovali, naopak se dala ještě do usedavějšího pláče. Od té doby plakala bez ohledu na situaci. Zemřela ji babička- plakala, hrála kopanou-plakala,myla nádobí-plakala,spala-plakala. Rodiče si s ní nevěděli rady a tak jí poslaly k lékaři, doktor popisoval jakým pláčem dívka plakala v tu a tu chvíli a po dlouhé odmlce se uráčil říci, že si vše rozmyslí a poté zavolá, beze slov ztrápení rodiče odcházeli z bílých čekáren, beze slov odcházela jejich dcera, jen občas vzlykla.
Uběhlo 10 let od doby, kdy začala dívka plakat. Její stav byl stále stejný. Po desetiletém rozjímání vytočil doktor číslo rodičů, kteří se jejím pláčem už dlouho netrápili. Oznámil jim, že mají zvýšit počet komedii a zavěsil bez jakéhokoliv vysvětlení. Rodiče připoutali dívku ke křeslu a pustili televizi a není divu, že se dívka brekem zajíkala ještě více než obyčejně, avšak rodičům to dávno nepřipadalo divné.
"Nezvedneš se dokud se nezasměješ!" řekl ji s vážnou tváří otec.
A tak byla puštěna první komedie- rodiče si řekli, že po první komedii nemohou čekat hned tak jen úspěch, druhá komedie - jejich dcera vzlyká v křečích ,třetí komedie - rodiče ztrácí trpělivost, čtvrtá komedie- dcera se zajíká pláčem. Najednou obraz vypne.
"Tak ty se nebudeš smát?" rozhořčeně povídá otec
dcera brečí.
Od té doby se komedie v rodině nesledovaly.
Jednoho dne šla dívka po ulici, usedavě plakala, náhle uviděla jak z okna padá malá tečka, jež se zvětšuje, má stále jasnější tvar, má krk,ruce,nohy a dopadá na chodník, poznamenaný červenou tekutinou. Zastavila se a přestala plakat.

Laura a její tygři ve skleněné metafoře

1. října 2012 v 21:57 | christina machart |  Reanimace veršem

skleněná tvář.
průsvitná.
křehká.
skleněné tělo.
průhledné.
křehké.
skleněné tváře.
rozbité tváře.
hlavy padají z popraviště
a s nimi svatozáře.