Září 2012

krásno na dvoře, kde to krákoře

27. září 2012 v 22:02 | christina machart |  Reanimace veršem
Vypité vzpomínky na dně mý kostry
kohouta umlčelo ticho
do těla zabořený nůž ostrý
probodaný peří.
skvostný peří.
korouhvička na jedný věži.
spadla.
vypitá v doušku
vzpomínek
nasaď si roušku
a zapij svůj lék.
v moři vzpomínek.
protilátky .
píchej si do těla stále ten pocit
krásna.
kykyrý!


Hrdé udušení.

25. září 2012 v 20:43 | christina machart |  Reanimace veršem

Povznášejíc se nad Prahou...
hrdé husy
zahalené cudností nahou
prochází hrdlem hrdé masa kusy









smrt v piškotkách

24. září 2012 v 21:19 | christina machart |  Reanimace veršem

opilé jedy
mrazivá síť
mezi sny
a láskou způsobené žaludeční vředy
Vrhá šibalské pohledy do publika
smrt tančíc balet
a každým pohybem víc naříká.
Nad životem.



.

Tajné snění o časotovárnách v hlubinách

22. září 2012 v 10:31 | christina machart |  Reanimace veršem
plameny hořící skrze oči
oči zírající skrze plameny
hlubiny časotováren
topíš se v nich a hledáš břehu.
vzduch a voda.
v neexistujícím běhu
skrze svíci.
skrze hlubin sebelačný panovníci.
časotováren.
pohřbeni v hodinách
a zvonkovité hlásky sirén
přenádherný strach.

zvuky sirén na silnici.
zírám skrze vyhořelou svíci.


POZOR váš počítač by mohl explodovat

21. září 2012 v 15:47 | christina machart |  Reanimace veršem
výbuch ničeho
čas nezrozený.
prázdné pokojové stěny.
ohraničený prostor
bez prostoru
jsem doma.
jsem nikde.
nejsem.
ostnatý dráty.
hranice,
kde ticho bolí.
Pravda vítězí,
jen když je lží.
výbuch ničeho.
exploze v ničem.
se stává něco.
něco...
mrtvé nic.



Buď parazitem!

18. září 2012 v 18:10 | christina machart |  Reanimace veršem
Láska a hnus v symbióze
svět postavený na jedný noze
vzhůru.
padá svět.
zažeň krásnou noční můru.
pryč.
populární svět.
dokonalý svět.
dokonalý.
Naše těla na hromadě spálí
vzhůru padá
a těžko té symbióze rozumět.

Máš mé srdce

17. září 2012 v 15:56 | christina machart |  Onehdy...
Docela by mě zajímalo, jak začíná běžná pohádka. Bylo nebylo? ach, ohrané klišé! Za devatero horami a devatero... to také ne. A žili šťastně až do smrti? Teď mne napadá, proč nemohli žít šťastně i po smrti? co jim tomu bránilo? Možná, že se po své smrti rozvedli nebo snad pohádali? Anděl ji svedl. Anděl, který na sebe vzal mužskou podobu? Vím jen to, že běžná pohádka takto nezačíná.

Olivie šla. Po ulici. Po zcela normální ulici s kočičími hlavami. Pokaždé, když na jednu šlápla, bolestí zamňoukala. Vysoké podpatky rozdrtily kočičím hlavám lebky. Alespoň tak si to Olivie představovala. Zničehonic ji jedna z kočičích hlav kousla do nohy. Ostrými zoubky se zakousla do podpatku a Olivie byla nucena spadnout. Všechny kočíčí hlavy na ni syčely a zaťaly své dlouhé drápky. ! "Tak honem, zavolejte pomoc !" Dav tlačících se zvědavých lidí natahoval krky a cpal se jeden přes druhého.

Olivie se probrala na zcela stejné ulici. Promnula si oči. Kočičí hlavy tam nebyly. Byl to jenom dlouhý skleněný plac. Industriální ulice bez jakékoliv zeleně. Jenom kov a sklo. Hrany. Zatřásla se zimou, ač bylo parné léto. Zvedla se na svých vysokých černých podpatcích, zavrávorala, ale udržela svou rovnováhu a konečně vykročila.

V téže hodině ležela žena na skleněném předmětu připomínající postel s roztaženýma nohama. Poslouchala hudbu a jakýsi kovový přistroj se dal to pohybu. Jekot. Jekot malého dítěte. Matka ani nevzhlédla ponořena do zvuku kytar. Přístroj jemně uchopil novorozeně. Na všechno dohlížel muž v bílém plášti. Doktor. "Vaše dcera bude v naprostém pořádku, o to se nebojte" vzhlédl k novopečené mamince. Usmála se na něj a dál mu již nevěnovala pozornost.
Vzal jej do rukou a položil ho na jakýsi přístroj. Zapojil ho. Malé tělíčko leželo bezvládně pod tíhou kovových nástrojů. Po necelé hodině jej izoloval v jakémsi skleněném boxu. Miminko leželo a těžce oddechovalo.

Olivie poklepala na rameno spěchajícimu muži.
" Promiňte...ale?" Muž kráčel dál bez jakkékoliv odpovědi.
Dohnala ho a znovu mu- trochu větší silou poklepala na rameno.
Prudce se zastavil a vzhlédl.
"Promiňte, mohu se vás zeptat-"
"Jak to mluvíte?"přerušil ji
"prosím?"
"starojazykem?"
Nevěnovala otázce žádnou pozornost a zopakovala- teď již celou svou otázku "Promiňte, ale mohu se vás zeptat, co udělaly s těmi krásnými alejemi stromů?"
"Stromů?" opakoval zděšeně.
Olivie zakroutila hlavou a odkráčela pryč, neboť si myslela, že mluví s někým, kdo to v hlavě nemá v pořádku.
Zopakovala svou otázku ještě dalším dvoum lidem, oba dva se na ní podívali tentýmž výrazem, jako spěchající muž.


"Můžeme transplantovat silikonové srdce postaršímu člověkovi?" Ozval se mladý muž a ještě mu v očích zářila chlapeckost
"Prodlouží to jeho život?"
"U tak starého organismu je možné prodloužení života pouze o pár let." Řekl vysoký muž.
"Avšak, teď je povinné kromě 40 injekcí i transpalntace silikonu, jak to uděláme s devadesátiletým člověkem?" tázal se opět mladík.
Vysoký muž neodpověděl.A v bílé chodbě se jeho plášť ztrácel.

"Promiňte, kde je tu knihovna?" Zeptala se mladičké dívky Olivie
Mladičká dívka ukázala jakým směrem má Olivie jít a tak se vydala podle jejích instrukcí.
Připadala si jako moucha ve sklenici. Strop byl vysoký. Imitace nebe působila až směšně.
Všechno bylo tak skleněné, tak dokonalé, že to pravou pointu dokonalosti zcela ztrácelo.
Zprzněné dílo lidské a výsměch přírodě. Olivie zabočila do špatné ulice. a ocitla se na jakémsi náměstí. Nad ní se tyčila obrovská industriální budova s miliony okýnek. "Tohle je knihovna?" Rozzářila se, neboť velice ráda čítala knihy. Vstoupila do dveří. Nad ní bylo tolik knoflíků, svádělo ji stisknout všechny najednou. Nakonec si vybrala sytě žlutý knoflík. Výtah byl prostorný, skleněný s obrovským zrcadlem a dvěma kovovými židlemi. Dveře se otevřely v zápětí co stiskla knoflík. Byla ohromena tou rychlostí a vábilo ji stisknout ještě jeden knoflík. Neučinila tak a vystoupila. Dveře se za ní okamžitě zavřely. To před čím stála, však nebyla knihovna. Stála mezi miliony králíků natěsnané v jedné obrovské skleněné místnosti.
"Jste připraven?" Zvolal muž na jiného muže, kterého Olivie nemohla najít.
"Ano" Odpověděl druhý muž- teď ho zahlédla, díval se přes skleněnou bariéru z dalšího patra.
"Můžete stisknout"
"teď"
Celá místnost i s Olivii se uzavřela. Vzduchem se linul jakýsi plyn. Olivie se těsnala pod tisíci králíky. Začala kašlat. Ten nesnesitelný pocit, že nemůže dýchat, byl možná horší, než plyn sám o sobě. Bušila do skla. Snažila se ho rozbít. Ale jakoby to sklo nebylo sklo. Nešlo jej rozbít.
" V nádrži je dívka!" zvolal překvapený muž, který slyšel její klepání
" Jak se tam dostala? Honem stiskněte nouzový knoflík"
Nádrž najednou povolila a roztáhla se jako předtím do velké prostorné místnosti. Několik králiků již bylo mrtvých. Nesnažily se ani utíkat. Jen seděly na stejném místě a tupě zíraly do skla.
Olivie omdlela.

Probrala se v nemocnici. Docela obyčejné nemocnici. Kapačka pípala. Podívala se z okna. Oddechla si. Žádné skleněné budovy. A pak znovu hluboce usnula.

Probrala se v nemocnici. Skleněné nemocnici bez oken. Na ruce měla cosi, co připomínalo hodinky. Z chodby zaslechla velice poděšený hlas.
"...Ano, jsem seznámen s tím, že nemá silikon!"
"Ovšem rozumím"
"Teď?"
"Dobře, ovšem"
Olivie chtěla okamžitě uprchnout a bylo ji jedno kam.
V tu chvíli však přišel muž v bílém plášti. Dal ji čehosi napít. Odmítala to pozřít, ale nakonec se mu podařilo ji to nasílím vložit do úst, než stihla všechnu tu látku vyplivnout jenom tiše polkla, když viděla stroj, který se k ní blížil

Otevřela oči. Ležela na chodníku s kočičími hlavami. Ruce plné šrámů od kočičích drápů. Zvedla se mátožně na svých podpatcích a silikonové srdce ji poskočilo.

chorobná mysl

14. září 2012 v 20:19 | christina machart |  Reanimace veršem

chorobný ticho
chycený v pavučině
zdechlá láska.
odešly plíce.
odešly smysly.
pokřadly líce.
červy v choré mysli.
hrdost ji neopustila.
ponížena hrdost.

v pavučeně všechny pocity
chytily se jako mouchy.
v pavučině jasný, ale spletitý.
pavouk hrdě kráčí- nenasytný touhy

Každým pocitem teď dýchá.
a každý smysl polyká.
bzučí moucha do chorobnýho ticha
jednou mouchou chycenou se zalyká

hrdost kráčí, hubená a malá
v choré mysli přežívá
bok po boku s pokorou teď stála
a láska mezi nimi je až děsivá



osobní smrt a zapomenuté mašiny

13. září 2012 v 16:49 | christina machart |  Reanimace veršem
zapomenté mašiny
v mém osobním životě.
Čas čte sto let staré noviny
Ječíš ve své vlastní němotě.
Zapomenuté mašiny
v mé osobní smrti
Čas zírá na zastavené hodiny
vlastní pýcha tě škrtí
lokomotiva se rozezní v tvých uších
v tvé hlavě
přejíždí po tvém těle ,hučí
a mír propadne slávě
drtí ti kosti
drtí ti svaly
ječíš až do němosti
a všechny smysly jakoby spaly.
Odpočívaly.
mysl chorá.
mašinománie.
má osobní smrt již volá.
a život sám mně zabije.
zapomenutá mašina,
odjela právě.
poslední hodina.
choroba v hlavě.

pouta mateřská

11. září 2012 v 17:50 | christina machart |  Reanimace veršem

pije mléko své vlastní dcery
a láskou jsou si rovnoceny.
bomba je v srdci
proto tak buší.
bojuje v hrdle se svou vlastní duší.

vyzvrátí duši.
bomba je v těle.
do rytmu buší
melodie zapomnělé.

exploduje.
zničí pouta.
jizvy lásky.
ošetřuje.
a srdce v mysli doutná.

udušená mysl.
ohořelé srdce.
jizvy z lásky.
šílenství a malomysl.
milující matky.


příběh

10. září 2012 v 6:00 | christina machart |  Reanimace veršem
Tenhle příběh nemá dobrý konec
tenhle příběh nemá špatný konec
tenhle příběh nemá konec.
tenhle příběh nemá začátek.
tenhle příběh je hrací skříňka.
věčně hrající stejnou melodii
ohraná, ale stále natahovaná.

moc krásná na to aby skončila.
moc krásná na to aby začala
moc krásná na to aby zmizela.
Z otevřených žil v mysli.
A myšlenky unikají jako krev.
Přijímáš jenom tu melodii.
frekvence,mechanický vlvnění.

...

Moc krásná na to, abych ji slyšela!

bezobratlý duše

10. září 2012 v 0:55 | christina machart |  Reanimace veršem
Bezobratlý duše.
plazma v mojí hlavě
věčné války s časem.
Bohovy děvky?
Andělé?
Bombu ti dávám z lásky
střelné rány na těle.
nikdy ne v těle.
nikdy ne v duši.
bezobratlé.
rozplizlé.
na houpacím křesle.
houpy,houpy.



Foto viktoriánský piknik

9. září 2012 v 20:12 | christina machart |  Reportážemi
Jak je již mým zvykem, nikdy o akcích nepíšu a tak inu- budu se držet tradice a povídání o viktoriánském pikniku ponechám Belle jako ona ponechala focení na mě. Počasí přálo a fotky se dařily. Příjemnou podívanou:)
že bychom se ocitli v 19. století? A měli v 19.století igelitové sáčky?


Na piknik nedorazily jen viktoriánské dámy, ale dokonce i viktoriánské prostitutky!


mužní viktoriánští džentlmeni

A nakonec můj "novoviktoriánský" outfit.

nevinnost

6. září 2012 v 15:14 | christina machart |  Reanimace veršem
láska prodaná do otroctví
v čelistech střepy
čajové proroctví
šálek.
kdo jej slepí?
rozbitá budoucnost
svatozáře.
pořezaná nevinnost
kapka čaje dopadá do slabikáře.
kapka krve jedné Nevinnosti.
vysaj ji všechnu.
Nevinný do sytosti.
A nevinností samou zdechnu.


Kabaret za zrcadlem

4. září 2012 v 16:08 | christina machart |  Klapka

City

4. září 2012 v 13:53 | christina machart |  Reanimace veršem
Odoperuj mi mé city
bledé tváře.
ideálně se teď cití
zlomené jsou svatozáře.
rukavice, brýle.
hroby na internetový síti.
všechno šíleně je bílé!
osud na těle z pár plastovejch nití.
miluješ mě? miluji tě!
miluji jen kusy plastu. obalený v kůži.
vždyť jsi jenom mechanický dítě.
jak blízko máš vůbec k muži?






Kovový krajky

1. září 2012 v 21:23 | christina machart |  Reanimace veršem
Kovový krajky
nevinný a čistý
krásný a neposkrvněný
Roztéklý nic.
není v tom rozdílu.
ženy ve vlasech klobouky z chobotnic
potkal jsem arsenikovou vílu.
hedvábná válka.
lákavé jedy
Mé vlastní studium časovědy.
pomyslné zhmotnění ideí
lákavé šílenství se smrtící nadějí.
a na elektrickém křesle milování
kovová těla. V sobě. K nerozeznání


Časomilování

1. září 2012 v 20:45 | christina machart |  Reanimace veršem
Neměla jsem nikdy čas být bohatá
a skončit
opilá blahem ve strachu ze smíchu.
hlava hrdosti dávno uťatá
teď je řada znásilnit pýchu

radioaktivní čas
chorobně zamilovaná,
nakaž mě morem prosím zas!
za tebe navždy nakažená, za tebe navždy vdaná.
šťastně nakažená.

točím se v kruhu vosk teče mi z tváří
ve zdravém těle mrtvý duch.
na baletních piškotkách tancuje stáří.
mrtvý je kyslík, mrtvý je vzduch.

Tak pojďte a dejte si polibek z lásky
na místo prstýnku plynové masky