Cesta ze snu do snu

22. června 2012 v 19:19 | christina machart |  Onehdy...
Katrin si hbitě oblékla noční košili. Končila ji nad koleny, takže by se ani nedalo říct, že je to noční košile, ale noční košile to byla. Vypadala jako louka s milionem drobných kvítků. Pokoj ozařovala jenom malá lampička, která věrně kopírovala starožitný styl, ač byla vytvořena v 21. století. Kýčovitě pozlacená zářila na všechny strany a prosvicovala tmavá místa v pokoji. Katrin zmáčkla vypínač a ulehla na polštář. Náhle všechno to světlo bylo pryč, jakoby chtělo z pokoje utéci. Katrin hledala správnou pozici, k tomu aby dokázala usnout. Převalovala se ze strany na stranu a nakonec se obrátila na břicho a klidně oddechovala.V malém pokoji byl slyšet jenom tikot hodin a hluboké dýchání Katriny.
Tik,tik,tik,tik,tik,tik,tik a to tikání bylo hlasitější a hlasitější.Křičelo, křičelo tak moc, že se Katrina zacpala uši.
Vlak právě přijížděl. Nastoupila do něj a sedla si vedle brýlatého muže v cylindru a fraku. Ticho, které ve vlaku vládlo ji nesmírně iritovalo. Až moc podezřelé ticho, na to, že jede vlakem. Až moc velký hluk, na to, že spí.
"Kam jedete?" snažila se navázat kontakt s brýlatým mužem ve fraku a cylindru. On ji však nevěnoval ani kapku pozornosti. Zíral vytřeštěně před sebe s otevřenými ústy. Poklepala mu na rameno. Nic se nestalo. Poklepala mu znova na rameno. Nic se nestalo. Na zoufalý třetí pokus se konečně otočil. Trhavě a pomalu otáčel krkem, takže chvíli trvalo, než se na ni podíval. "Kam jedete?" zopakovala nedůvěřivě otázku. "Sám nevím" Zapálil si fajfku "Ovšem, co tedy děláte ve vlaku?" zeptala se a přitom na něj upřeně zírala- neměl obě dvě oči! "Sám nevím" usmál se. "Takže nevíte kde vystupujete?" tázala se. "Ovšemže nevím, tenhle vlak jen tak nezastaví" zasmál se "Takže vy zde žijete?" "Sám nevím"
Katrin si všimla, že ve vlaku nikdo jiný není a dostala velice nepříjemný strach, trochu se bát je přece přijemné, ale tohle už překročilo všechny hranice strachu, pokud tedy nějaké hranice má- aby odvedla pozornost, nabrala odvahu a zeptala se "Proč máte brýle, když nevidíte?" "Brýle jsou potřeba za jakkýkoliv okolností ať vidíte nebo ne!" popotáhl z fajfky "Proč?" zmohla se jen a jen na tohle kouzelné slůvko "Potřebujeme snad oblečení?Vždyť naše tělo dokáže fungovat i bez něj a stejně já jako ty máme něco na sobě a tak je to stejné i s mými brýlemi" Tohle Katrinu zaujalo a tak nějakou dobu mlčela. "Podívejte!" Sundal si cylindr a vyndal z něj dvě oční bulvy, nasadil si je do prázdných důlků a usmál se. Katrina byla v šoku a možná proto se usmála taky. "Někdy je lepší nevidět!" řekl z důrazem. "Jsi neobyčejně krásná a proto ti řeknu kam jedu, nechtěl jsem ti to prozdradit, ale... ale že jsi to ty!" "kam?" její otázky se smrskly na pouhé slovo. "Nikam!" "Dobrý vtip" "To ovšem není vtip, to je prosím realita" "Ehm... a kde je nikam?" "nikde" "A kdy tam dojedete?" "nikdy."
Z okna vlaku byla vidět jen pustá krajina. Louky,lesy,louky,lesy a pak jenom tma. Muž v noci zcela ožil, tančil po střeše vagónu, běhal a dělal kotrmelce. Katrin napadlo, že ho ve dne asi vzbudila. Klížily se jí oči a už ani nevínamala drncání kol.
Dívala se na bílý strop. Ležela v bílé posteli a měla na sobě bílou noční košili, stěny byly kupodivu také bílé. Všechno bylo až moc bílé, až moc čisté. Na vedlejší posteli ležela mladá žena. Mládí na ní bylo poznat, ale stejně působila staře.Taktéž se koukala do stropu. Potom se pomalu posadila. Katrin se zeptala "já nejsem ve vlaku?" " O čem to mluvíš, muselo se ti něco zdát, včera tě přivezli" "Odkud?" " To já nevím, měla bys to vědět spíš ty" Na mladou dívku mluvila moc staře, na starou dámu, měla moc prostořeký slovník. Katrin si všimla, že místnost má hrozně malý strop, kdyby se postavila, udeřila by se do hlavy. Taky zpozorovala, že v pokoji nejsou žádná okna ani dveře. "Kde to jsem?" zopakovala naléhavě, až hystericky svou otázku "V nemocnici přece" Zasmála se svým hlubokým chraptivým hlasem žena, jež ležela na protější posteli. "Co tu dělám, co tu dělám?" ptala se stále dokola " "No můžeš tu být z různých důvodů, já jsemt u třeba kvůli... kvůli.. lásce" zašeptla "proč šeptáš?" "Ty asi opravdu nejseš zdejší. Copak nevíš, že je to jedno ze zakázaných slov?" "Láska je zakázaná, láska je trestný čin! Kdo prožil lásku musí navždy pryč ze světa!" To jakým způsobem to žena říkala nenahánělo strach, jako význam těch slov. Z pod postele se vynořil malý placatý muž. Ano! opravdu vypadal jako placka bez trojrozměrnosti, plazil se ke Katrin. "Hele kdo nám to vstal" ušklíbla se žena. Katrin Placatého pozorovala. "Jsi tu nová?" Zašeptal "Ano...jsem" řekla potichu, že to znělo skoro jako šepot. "Já jsem tu kvůli tajnému pravidlu, kdo ono pravidlo poruší, jeho život patří této místnosti" "A co je to tajné pravidlo?" zeptala se Katrin, kterou během chvíle nějak přešel strach a dokonce se i uvolnila "To nikdo neví" Katrin zakroutila hlavou, ale dál se nevyptávala. Pak se objevila malá holčička s bílýma očima. "Já jsem žila a to je zakázané" Řekla hlasem, při kterém si nevybavíte malou pětiletou holčičku, ale velkého muže s obrovskými bicepsy. "A co jsi udělala ty?" zeptal se Placatý. "Nic, vůbec nic." "Aha, myslel jsem si to." Katrin se na něj udiveně podívala "Ty nevíš, že nic je zakázané?" Na to Katrin už neodpověděla. Placatý si vlezl pod postel a malá holčička s bílýma očima splynula se zdí. Zůstala tam jenom žena, u které by nikdo nemohl určit přesný věk, i ona sama ho neznala. Katrin zírala do stropu. Bílá se do ní vpíjela a Katrin se vpíjela do ní.
Zřejmě jste zkolabovala, vstávejte sanita už jede. "Ale já přece žádnou sanitu nepotřebuji" řekla Katrina vstala a utíkala neznámo kam. Zastavila se u plotu, který nic neohraničoval, bylo tam výstražně napsáno velkým červeným písmem "Vstup přísně zakázán" Přesně veprostřed se tyčily dveře. Dveře od ničeho. Prázdné dveře, které nikam nevedly. Přelezla plot. Nic se nestalo. Otevřela dveře a ocitla se za nimi. Rozezněla se hudba a otevřela se opona. Na scéně byly loutky bez hlavy a bez rukou, dokonce i bez nohou. Vlastně na scéně stály jenom trupy. Na zemi ležely kusy dřevěného těla loutek. "Ó božínku, proč vás neopraví?" "Musíme odehrát scénu a za to dostame jednu část našeho těla, jenže jak můžeme hrát, když nemáme hlavu?A tak jsme tu nevždy uvězněny v povinnosti hrát nepovedená predstavení" "Mohu vám nějak pomoci?" "Ne, musíme odehrát svou roli" řekly loutky jednohlasně. Mezi nimi byl král, jehož hlava ležela pohozená obličejem do země, princezna, která se navždy usmívala, i když byla smutná, šašek, kterému odkráčely nohy do světa a princ, který neměl dokreslený obličej "V tom případě, jak se dostanu zpátky?" Zamrkala očima "Odkud jsi přišla?" zeptala se sopránkem princezna "no... vešla jsem dveřmi." "Ale tady žádné dveře nejsou!" řekly všechny loutky opět jednohlasně "A jak se tedy dostanu ven?" "Musíš za oponu!" Katrin se pomalu přibližovala k oponě, rozevřela ji a vstoupila do zákulisí. Najednou se ocitla na malém lodním vraku. Nebylo tam vůbec nic. Nikdo. Bylo to tam úplně prázdné. Děsivě prázdné.A pak kdosi povídá "Musíš se sakra ponořit do prázdna" Katrin ten hlas vylekal a skočila do vody. Připadalo ji, že těžkne a těžkne a přitom je lehčí a lehčí, čím víc se dostávala do bezvědomí, tím víc byla při vědomí.
Na malé mýtince se posadila na židli a vlastně ji ani nebylo divné, že tam ta židle je.Před židlí bylo veliké starodávné zrcadlo. V zrcadle se objevil nějaký člověk. "Ahoj" povídá. "Takový obyčejný pozdrav by zrcadlo říkat nemělo" pravila Katrin s vážnou tváří "Tak tedy Bonjour chers!" "To už je lepší" Katrin se samolibě usmála. Onen člověk v zrcadle, ani nepůsobil jako člověk, neměl totiž žádný obličej, ani tělo, vlastně v tom zrcadle nebyl vůbec nikdo, bylo prázdné, až moc ponořené do prázdnoty aby dokázalo vrhat odraz. "Co jsi vůbec zač, drahé zrcadlo?" povídá najednou Katrin. "Pocházím z jednoho starožitnictví, kde nemají pranic starožitného, vlastně ani já nejsem starožitné, jsem jenom replika mojí staré rozbité sestry.Náhrada. Pocházím z města, kde se chytají ryby, které neumí plavat a kde hodinky mají střeva,žaludek a srdce a lidi v sobě mají ozubená kolečka, chápeš? "Až moc dobře! Tak moc dobře, že mi uniká smysl tvých vět" "Jak si se sem dostalo?" "No já jsem spadlo, normálně jsem spadlo z nebe, jako déšť!" "A nerozbilo ses?" "Ale vždyť ve mě není žádné sklo" zasmálo se zrcadlo. " V tom případě tebou můžu projít" "Nemůžeš" "Proč?" "Nevíš jakou bych prožívalo bolest" "A kdybych to věděla?" "Tak bych tu bolest neprožívalo." "A mohla bych tebou projít?" "Ano"
"Děkuji za příjemné popovídání" pravila Katrin a vstala ze židle a lehla si do trávy. Nebe měnilo barvy a ona ho viděla pořád modré. Byla znavená a ani nevěděla z čeho, věděla jenom, že zkolabovala v ulici, kde nejezdí žadný auta.
Tereza se otevřela oči. Ještě chvíli věřila onomu snu a potom si pomalu uvědomovala, že ten sen byl sen. S otevřenýma očima si ještě lehla a přemítala o tom co se jí zdálo. "Jak se jen ta dívka jmenovala?" pátrala ve své mysli. "Ach ano! Katrin!" ani nevěděla proč má takovou radost, že si na to jméno vzpomněla. Vstala z matrace a šla si uvařit kávu.

Co když jsme jenom sen, který se zrodí v něčí v hlavě, co když se někomu zdáme?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 barca-foto barca-foto | E-mail | Web | 22. června 2012 v 21:20 | Reagovat

Pěkné počteníčko ;)

2 Vendy Vendy | Web | 22. června 2012 v 21:24 | Reagovat

Ježiš to je schizárna.
Ale fantastická!

3 CaelestisPraedator CaelestisPraedator | 22. června 2012 v 23:46 | Reagovat

Ahoj, reaguji na Tvou žádost o kritiku z diskuze na Lide.cz.

Není to špatně napsané, ale je evidentní, že teprve začínáš... (nemyslím to nijak zle, nikdo nenapsat hned dílo, ze kterého by si všichni sedli na zadek) Co Ti musím vytknout, je forma. Ta je vážně špatná. Absence odstavců, uvozovky - které používáš - jsou považovány za chybné. Občas je tam máš i špatně použité. uvedu příklad: "Proč máte brýle, když nevidíte?" "Brýle jsou potřeba za jakkýkoliv okolností ať vidíte nebo ne!" Pokud je v přímé řeči více vět, mají být správně jenom na začátku a potom na konci, ne za každou větou.
Ještě k té formě. Přímá řeč by se měla dávat zvlášť na řádek a poté odřádkovat. Takhle:
"Co jsi vůbec zač, drahé zrcadlo?" Povídá najednou Katrin. (tohle vše na jednom řádku, není tu moc místa, tak to nemůžu úplně dobře ukázat) Pak odřádkovat a pokračovat na dalším řádku.
Takhle, jak to máš, se to opravdu špatně čte.

Neber si, prosím, mou kritiku osobně, nehodnotím Tebe, ale dílo, které čtu. Pevně věřím, že to bereš tak, že se Tě snažím posunout ve Tvé tvorbě dál. Jestli budeš mít nějaký dotaz, klidně mi napiš na e-mail caelestis.praedator@seznam.cz

Rád Ti poradím. :-) Měj se fajn a rozhodně piš dál.

Zdraví C. P.

4 Zíťa Zíťa | Web | 23. června 2012 v 18:52 | Reagovat

Nebo se nám celej tenhle život zdá. A pak se jednoho dne probudíme jako někdo úplně jinej. Třeba i v jiný době.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama