Červen 2012

útěk

30. června 2012 v 19:10 | christina machart |  Reanimace veršem

mrtvý dítě
neposkvrněný ideama světa
nevinný.
na konci života.
minuta bez hodiny
v květinový louce
¨šťastný
jediný děcko z malý rodiny.
život zaplatil štěstí.
štěstí zaplatilo životem.
stále utíkáte před temnotou
ale už se v ní dávno topíte
pomáháte chudým
a zároveň je nenávidíte
učíte se věci,
které se učit nechcete.
a stejně jednou utopený chcípnete.
bosý nohy
smích dětí.
na duze letí.
víly tančí.
kulka tančí.
kulka letí.
zasáhne jedno z těch veselých dětí.
bojíte se sami sebe
myslíte si že vás táhnou ke dnu
omyl- kde dnu se táhnete sami.
a dítě běhá zacelený rány.
moc míru, na to aby tady žili lidi
moc hrdí na to, neříct že se stydí
myslíte si že běháte stále dál
a přitom běháte pořád dokola
mrtvý chlapeček s úsměvem vstal
však si vás smrt brzy zavolá!






je mi tě líto

30. června 2012 v 18:02 | christina machart |  Reanimace veršem
Duše kvílí
jak život vytejká z žíly.
je mi hrozně líto že ses narodila
je mi strašně líto, že jsem tě porodila
je mi děsně líto, že taková zkažená duše
vstopila do tak krásnýho těla.
že jsem ji neodehnala, když k tobě přiletěla
je mi hrozně líto jak mizíš.
hlavu zašněrovanou bílou stužkou.
nestíháš dýchat.
koušeš do prázdna
střed vesmíru.
pásmo ticha.
duše kvílí
a opouští tě ve stejnou chvíli.
je mi tě líto.
je mi tě zkurveně líto!
líto!
v popelnici tělo.
a jakživo vesmír nevidělo
je mi tě líto.
tak moc líto.


DIY- potrhaná "elfí" sukně

29. června 2012 v 16:18 | christina machart |  Morbidní móda

Chtěla jsem něco na způsob zvracené rusalky :-D

sladcí nepřátelé

28. června 2012 v 21:03 | christina machart |  Reanimace veršem
sladcí nepřátelé
bez budoucnosti
bez minulosti
duše zatoulaná ve špatným těle
morek zatoulanej ve špatný kosti.

hledají duše v jiném těle.
snad proto jsou nepřátelé...

jsou si tak podobní.
stejně myslí
a stejně sní.
sladcí nepřátelé.

nemají nic.
jen sami sebe.

stíny

28. června 2012 v 20:06 | christina machart |  Reanimace veršem
Nechtěj být jako já
tělo se spojí v stín
3D siluetu.
vášnivé polibky
nedotknetulného stínu
tělo v stínu
a sama se sebou splynu.
nesmířená
v rukou pevně svírám nůž
moc mužská na to abych byla žena
moc ženská na to abych byla muž.
Bodnu.
jednou.
podruhé.
rozplývám se.
poslední polibek.
a najednou neodmyslitelně patřím k vzduchu.
Kapalina uvězněná v kleci.
bojuju bez zbraní
pláč a s mrtvým stínem smutný objímání
nechci být já.
nechtěj být já.
tahájí mě.
musím jít.
lákají mě.
musím jít.
stahují mě.
nahá v zimě.
nechci být ty...
chudinka.
stíny.
můžu jít s nimi?


portál do zahrad

27. června 2012 v 21:50 | christina machart |  Reanimace veršem

dveře nikam.

chlad

27. června 2012 v 19:47 | christina machart |  Reanimace veršem

bez citů.
prochází bílé.
bez jakýchkoliv pocitů
tomu krev netepe v žíle.
oči moc bledé na to aby zíraly.
chladně přes noc tomu zhýraly.
zvráceně se dívá
dívá se na mě jen hluboká díra
chodba.
A nerozmrazí mě žádná víra
Nos nemá.
necítí.
a Ničím se do sytosti nasytí.
Ústa bílá
chladná.
žádná.
vznešený stín.
chůze ladná.
nechodí.
bezcitné.
žádné.
ukloní se stvoření chladné.


smích

26. června 2012 v 13:44 | christina machart |  Reanimace veršem
Chce to smích
ničemně černý
jako mor
chce to smích,
jež sám sobě nikdy není věrný
smích jímž nesměje se žádný tvor
Přelétavý a pomíjivý
bodá do slepé naděje
lačný po hnusu a pomstychtivý
tak zasměj se, nic se neděje!
krev naděje,nadějnou krev
ze špinavý země olizují
mrtvě se vytráci z jejích střev
smích do nějž všichni se zamilují
jak stádo ovcí na porážku
a všechno to zlo v malým bílým prášku
všechen ten smích,
jsou na něm závislí
jsem jeden z nich?
Ten co už nemá ani vlastní sny?

jeden výtisk

25. června 2012 v 15:32 | christina machart |  Reanimace veršem

Dnešní zprávy
bez kapky šťávy
utopen ve vlnách slávy.
neviditelná krása
antibiotika
mrtvejch lidí masa
položivý to maso žvýká.
Vyskoč si děťátko na poníka
nakažený morem padá k zemi
svalí se na dítě právě narozený
ve špinavejch rukou žmoulá noviny
v kaluži leží výtisk jediný.

Cesta ze snu do snu

22. června 2012 v 19:19 | christina machart |  Onehdy...
Katrin si hbitě oblékla noční košili. Končila ji nad koleny, takže by se ani nedalo říct, že je to noční košile, ale noční košile to byla. Vypadala jako louka s milionem drobných kvítků. Pokoj ozařovala jenom malá lampička, která věrně kopírovala starožitný styl, ač byla vytvořena v 21. století. Kýčovitě pozlacená zářila na všechny strany a prosvicovala tmavá místa v pokoji. Katrin zmáčkla vypínač a ulehla na polštář. Náhle všechno to světlo bylo pryč, jakoby chtělo z pokoje utéci. Katrin hledala správnou pozici, k tomu aby dokázala usnout. Převalovala se ze strany na stranu a nakonec se obrátila na břicho a klidně oddechovala.V malém pokoji byl slyšet jenom tikot hodin a hluboké dýchání Katriny.
Tik,tik,tik,tik,tik,tik,tik a to tikání bylo hlasitější a hlasitější.Křičelo, křičelo tak moc, že se Katrina zacpala uši.
Vlak právě přijížděl. Nastoupila do něj a sedla si vedle brýlatého muže v cylindru a fraku. Ticho, které ve vlaku vládlo ji nesmírně iritovalo. Až moc podezřelé ticho, na to, že jede vlakem. Až moc velký hluk, na to, že spí.
"Kam jedete?" snažila se navázat kontakt s brýlatým mužem ve fraku a cylindru. On ji však nevěnoval ani kapku pozornosti. Zíral vytřeštěně před sebe s otevřenými ústy. Poklepala mu na rameno. Nic se nestalo. Poklepala mu znova na rameno. Nic se nestalo. Na zoufalý třetí pokus se konečně otočil. Trhavě a pomalu otáčel krkem, takže chvíli trvalo, než se na ni podíval. "Kam jedete?" zopakovala nedůvěřivě otázku. "Sám nevím" Zapálil si fajfku "Ovšem, co tedy děláte ve vlaku?" zeptala se a přitom na něj upřeně zírala- neměl obě dvě oči! "Sám nevím" usmál se. "Takže nevíte kde vystupujete?" tázala se. "Ovšemže nevím, tenhle vlak jen tak nezastaví" zasmál se "Takže vy zde žijete?" "Sám nevím"
Katrin si všimla, že ve vlaku nikdo jiný není a dostala velice nepříjemný strach, trochu se bát je přece přijemné, ale tohle už překročilo všechny hranice strachu, pokud tedy nějaké hranice má- aby odvedla pozornost, nabrala odvahu a zeptala se "Proč máte brýle, když nevidíte?" "Brýle jsou potřeba za jakkýkoliv okolností ať vidíte nebo ne!" popotáhl z fajfky "Proč?" zmohla se jen a jen na tohle kouzelné slůvko "Potřebujeme snad oblečení?Vždyť naše tělo dokáže fungovat i bez něj a stejně já jako ty máme něco na sobě a tak je to stejné i s mými brýlemi" Tohle Katrinu zaujalo a tak nějakou dobu mlčela. "Podívejte!" Sundal si cylindr a vyndal z něj dvě oční bulvy, nasadil si je do prázdných důlků a usmál se. Katrina byla v šoku a možná proto se usmála taky. "Někdy je lepší nevidět!" řekl z důrazem. "Jsi neobyčejně krásná a proto ti řeknu kam jedu, nechtěl jsem ti to prozdradit, ale... ale že jsi to ty!" "kam?" její otázky se smrskly na pouhé slovo. "Nikam!" "Dobrý vtip" "To ovšem není vtip, to je prosím realita" "Ehm... a kde je nikam?" "nikde" "A kdy tam dojedete?" "nikdy."
Z okna vlaku byla vidět jen pustá krajina. Louky,lesy,louky,lesy a pak jenom tma. Muž v noci zcela ožil, tančil po střeše vagónu, běhal a dělal kotrmelce. Katrin napadlo, že ho ve dne asi vzbudila. Klížily se jí oči a už ani nevínamala drncání kol.
Dívala se na bílý strop. Ležela v bílé posteli a měla na sobě bílou noční košili, stěny byly kupodivu také bílé. Všechno bylo až moc bílé, až moc čisté. Na vedlejší posteli ležela mladá žena. Mládí na ní bylo poznat, ale stejně působila staře.Taktéž se koukala do stropu. Potom se pomalu posadila. Katrin se zeptala "já nejsem ve vlaku?" " O čem to mluvíš, muselo se ti něco zdát, včera tě přivezli" "Odkud?" " To já nevím, měla bys to vědět spíš ty" Na mladou dívku mluvila moc staře, na starou dámu, měla moc prostořeký slovník. Katrin si všimla, že místnost má hrozně malý strop, kdyby se postavila, udeřila by se do hlavy. Taky zpozorovala, že v pokoji nejsou žádná okna ani dveře. "Kde to jsem?" zopakovala naléhavě, až hystericky svou otázku "V nemocnici přece" Zasmála se svým hlubokým chraptivým hlasem žena, jež ležela na protější posteli. "Co tu dělám, co tu dělám?" ptala se stále dokola " "No můžeš tu být z různých důvodů, já jsemt u třeba kvůli... kvůli.. lásce" zašeptla "proč šeptáš?" "Ty asi opravdu nejseš zdejší. Copak nevíš, že je to jedno ze zakázaných slov?" "Láska je zakázaná, láska je trestný čin! Kdo prožil lásku musí navždy pryč ze světa!" To jakým způsobem to žena říkala nenahánělo strach, jako význam těch slov. Z pod postele se vynořil malý placatý muž. Ano! opravdu vypadal jako placka bez trojrozměrnosti, plazil se ke Katrin. "Hele kdo nám to vstal" ušklíbla se žena. Katrin Placatého pozorovala. "Jsi tu nová?" Zašeptal "Ano...jsem" řekla potichu, že to znělo skoro jako šepot. "Já jsem tu kvůli tajnému pravidlu, kdo ono pravidlo poruší, jeho život patří této místnosti" "A co je to tajné pravidlo?" zeptala se Katrin, kterou během chvíle nějak přešel strach a dokonce se i uvolnila "To nikdo neví" Katrin zakroutila hlavou, ale dál se nevyptávala. Pak se objevila malá holčička s bílýma očima. "Já jsem žila a to je zakázané" Řekla hlasem, při kterém si nevybavíte malou pětiletou holčičku, ale velkého muže s obrovskými bicepsy. "A co jsi udělala ty?" zeptal se Placatý. "Nic, vůbec nic." "Aha, myslel jsem si to." Katrin se na něj udiveně podívala "Ty nevíš, že nic je zakázané?" Na to Katrin už neodpověděla. Placatý si vlezl pod postel a malá holčička s bílýma očima splynula se zdí. Zůstala tam jenom žena, u které by nikdo nemohl určit přesný věk, i ona sama ho neznala. Katrin zírala do stropu. Bílá se do ní vpíjela a Katrin se vpíjela do ní.
Zřejmě jste zkolabovala, vstávejte sanita už jede. "Ale já přece žádnou sanitu nepotřebuji" řekla Katrina vstala a utíkala neznámo kam. Zastavila se u plotu, který nic neohraničoval, bylo tam výstražně napsáno velkým červeným písmem "Vstup přísně zakázán" Přesně veprostřed se tyčily dveře. Dveře od ničeho. Prázdné dveře, které nikam nevedly. Přelezla plot. Nic se nestalo. Otevřela dveře a ocitla se za nimi. Rozezněla se hudba a otevřela se opona. Na scéně byly loutky bez hlavy a bez rukou, dokonce i bez nohou. Vlastně na scéně stály jenom trupy. Na zemi ležely kusy dřevěného těla loutek. "Ó božínku, proč vás neopraví?" "Musíme odehrát scénu a za to dostame jednu část našeho těla, jenže jak můžeme hrát, když nemáme hlavu?A tak jsme tu nevždy uvězněny v povinnosti hrát nepovedená predstavení" "Mohu vám nějak pomoci?" "Ne, musíme odehrát svou roli" řekly loutky jednohlasně. Mezi nimi byl král, jehož hlava ležela pohozená obličejem do země, princezna, která se navždy usmívala, i když byla smutná, šašek, kterému odkráčely nohy do světa a princ, který neměl dokreslený obličej "V tom případě, jak se dostanu zpátky?" Zamrkala očima "Odkud jsi přišla?" zeptala se sopránkem princezna "no... vešla jsem dveřmi." "Ale tady žádné dveře nejsou!" řekly všechny loutky opět jednohlasně "A jak se tedy dostanu ven?" "Musíš za oponu!" Katrin se pomalu přibližovala k oponě, rozevřela ji a vstoupila do zákulisí. Najednou se ocitla na malém lodním vraku. Nebylo tam vůbec nic. Nikdo. Bylo to tam úplně prázdné. Děsivě prázdné.A pak kdosi povídá "Musíš se sakra ponořit do prázdna" Katrin ten hlas vylekal a skočila do vody. Připadalo ji, že těžkne a těžkne a přitom je lehčí a lehčí, čím víc se dostávala do bezvědomí, tím víc byla při vědomí.
Na malé mýtince se posadila na židli a vlastně ji ani nebylo divné, že tam ta židle je.Před židlí bylo veliké starodávné zrcadlo. V zrcadle se objevil nějaký člověk. "Ahoj" povídá. "Takový obyčejný pozdrav by zrcadlo říkat nemělo" pravila Katrin s vážnou tváří "Tak tedy Bonjour chers!" "To už je lepší" Katrin se samolibě usmála. Onen člověk v zrcadle, ani nepůsobil jako člověk, neměl totiž žádný obličej, ani tělo, vlastně v tom zrcadle nebyl vůbec nikdo, bylo prázdné, až moc ponořené do prázdnoty aby dokázalo vrhat odraz. "Co jsi vůbec zač, drahé zrcadlo?" povídá najednou Katrin. "Pocházím z jednoho starožitnictví, kde nemají pranic starožitného, vlastně ani já nejsem starožitné, jsem jenom replika mojí staré rozbité sestry.Náhrada. Pocházím z města, kde se chytají ryby, které neumí plavat a kde hodinky mají střeva,žaludek a srdce a lidi v sobě mají ozubená kolečka, chápeš? "Až moc dobře! Tak moc dobře, že mi uniká smysl tvých vět" "Jak si se sem dostalo?" "No já jsem spadlo, normálně jsem spadlo z nebe, jako déšť!" "A nerozbilo ses?" "Ale vždyť ve mě není žádné sklo" zasmálo se zrcadlo. " V tom případě tebou můžu projít" "Nemůžeš" "Proč?" "Nevíš jakou bych prožívalo bolest" "A kdybych to věděla?" "Tak bych tu bolest neprožívalo." "A mohla bych tebou projít?" "Ano"
"Děkuji za příjemné popovídání" pravila Katrin a vstala ze židle a lehla si do trávy. Nebe měnilo barvy a ona ho viděla pořád modré. Byla znavená a ani nevěděla z čeho, věděla jenom, že zkolabovala v ulici, kde nejezdí žadný auta.
Tereza se otevřela oči. Ještě chvíli věřila onomu snu a potom si pomalu uvědomovala, že ten sen byl sen. S otevřenýma očima si ještě lehla a přemítala o tom co se jí zdálo. "Jak se jen ta dívka jmenovala?" pátrala ve své mysli. "Ach ano! Katrin!" ani nevěděla proč má takovou radost, že si na to jméno vzpomněla. Vstala z matrace a šla si uvařit kávu.

Co když jsme jenom sen, který se zrodí v něčí v hlavě, co když se někomu zdáme?

2+2=5

21. června 2012 v 15:44 | christina machart |  Reanimace veršem
Utržený křídla
beznohý vážky
hektolitry mýdla
ve vaně jsou prášky.
S lehkostí vánku
vznáší se nad zemí
možná že v polospánku
tváře má spálený
zašlapaná duha
sežranej svět
červená stuha
logika věci, že
dneska je 2 a 2 je 5

Kabaret smrti

18. června 2012 v 13:01 | christina machart |  Reanimace veršem
Přijďte do kabaretu smrti!
kde krásnejm slečnám hlavy drtí!
Vstupte a zaplaťte jenom životem!
Nechť smrt se stane krásným snem.
Přijďte a tancujte s mrtvými děvčaty.
Svý živý lásky nechte za vraty.
zaplaťte si nocleh v hrobě!
Za příplatek na hřbitově!
Ještě mrtvou dívku, zda-li chcete.
ať v tom hrobě sám neusnete.
Život je laciný
nemáte na jiný!
Je fronta, tak už sakra jděte


Elegance u popelnic a prasečí dostihy

17. června 2012 v 22:40 | christina machart |  Pokusem

prasečí dostihy
je libo svobody ve vězení?
bolí mě ruce z lehký tíhy
když lezu s láskou do topení


Mrazivý horko

17. června 2012 v 21:30

Horko mě mrazí
jak tiše se plazí.
nazí.
raketa proletí středem.
proletí horkým ledem.
jedovatý sliny
jazyk tě slyší.
trošičku nasládlý od zmrzliny.
trošičku prožraný od myší.
plyš se roztejká.
horko mě mrazí
proletí vesmírem nazí vrazi.

vyblitá přání- k mání

17. června 2012 v 20:24 | christina machart |  Reanimace veršem

Co je na hranicích lásky a nenávisti?
možná jen suchý spadaný listí
možná jen nic
možná ještě nic.
A vůně zvadlejch slunečnic.
není střed
není za a není ani před
máš moc racionální uvažování
dneska jsi sežral svý poslední přání
vyblij ho a vyplní se!
jen trošku opelichané, jen trošku lysé.
jak prošlo tvým žáludkem


Program mého dne

15. června 2012 v 21:05 | christina machart |  Reanimace veršem
Od pondělí až do pátku
mnu si svojí modrou bradku.
mlátím hlavou do stěny
střílím do své ozvěny
oběšený štěstí
pro lásku na předměstí.
ťukají dveře na člověka
člověk se nikdy nepoleká
lampa zhasíná naději.
Ať už je tma, raději.
Modrý ruce od tý bradky
nejhorší jsou zrovna v pátky.

Pekelná symfonie

13. června 2012 v 16:05 | christina machart |  Reanimace veršem
netopýří dítě
zahalený světlem
mysl opařená čajem
rozpixelkovanej mozek.
neumím plavat v kafi.
šeptání, že jed na krysy není jedovatej.
šeptání, že někdo stříbrnej je zlatej.
a onen šepot se změní v jekot
skákám do ucha, tam budu raději.
v mikroskopický naději.
dveře a plot, který není
copak jsme tady ve vězení?
netopýří dítě navždy uvězněno v světle
tichá symfonie, vařící se v pekle.

Kovová apokalypsa

11. června 2012 v 13:00 | christina machart |  Reanimace veršem
Ve tváři mají budoucnost napsanou.
tvář mají krásnou, zoufalstvím ztrhanou.
Snědli vášeň v domnění, že budou šťastní
šťastní, když nepoznají dceru vlastní?
Strkají pod bradu jenom léky
na náladu,na bolest hlavy,na život navěky.
řekla bych dost, ale nelze to zastavit.
proud všech těch myšlenek.
není nic.
prostě nic.
a všechno se mi ztrácí před očima.
já nemám hlad.
pumpujte mi hlavu.
ať ztratím myšlenkovou váhu.
krása.krása.
být prázdná.
vymytá.
holubice která nelítá.
kovová holubice.
na ovládání
a vytrácí se každý moje přání.
taky jsem asi na ovládání
milion částiček.
kovovejch částiček v hlavě
rozpadají se
krása.
v říční rtuti roztaví se.



Cadillac

11. června 2012 v 11:20 | christina machart |  Reanimace veršem
děti
šly na procházku.
vyvenčit polomrtvou lásku.
co na vodítku letí.
starej kámoš vedle z ulice.
do hrudi nožem bodá.
mává na děti smějíc se
"jak se daří vaší mamince?" po malé chvilce dodá.
a když už srdce dobije tiše.
děti mu vezmou zlatý hodinky.
"já mám prstýnek" ve vší pýše
a nějaké penízky od maminky.
na lásku dupnou velikou sílou
a jdou si dál po krásný ulici.
pak někdo přišel se zlatou pilou
a děti skončily v nemocnici.
Špitál už nemá místo a prachy
tak pošlou je rovnou do márnice.
akorát vezmou jim jejich mladý šlachy
pro starý lidi do nemocnice.
nikdo však neměl ani na hrob
tak hodili je na smeťák
byli tam dokud je někdo neskop.
a nepřejel je cadillac.
měli však štěstí,
že nedostali pěstí.



zrak

9. června 2012 v 8:21 | christina machart |  Reanimace veršem
Mrtvý havran.
vstříci smrti.
lidské kolo kosti drtí.
drtí mozek.
drtí lásku.
kosti navlečené na provázku.
kusy těla
smích mých dlaní
drtí tělo bez optání.
hnusný víly.
křečovitej smích.
krásnej život
žádnej čich.
oči tváře dokořán.
požírají ze všech stran.
pohlcují mojí hlavu.
chtěla jsem bohatství chtěla jsem slávu.
havraní tělo.
nebo spíš kusy.
pryč z očí navždy musí.
vnímají všechno.
smějí se všemu.
patří jen k něčemu bezcenému
oblaka černý.
pospíchají.
a oči je už zřejmě nepoznají.
leží tam havran
leží tam oči.
pak příjde člověk a na to všechno močí.
oči se vpíjí.
A rusalky z havraních střev věnce vijí!