Listopad 2011

máti příroda mě vodhodila do děcáku

29. listopadu 2011 v 19:58 | christina machart |  Lidmi okolo nás

máti příroda
spálil oheň
rozlila se voda
máti přiroda
vodhodila mě do jehličí
ať si hraju s veverkama
pytláci na mě pasti líči
vod pistole zazní rána
a já chodím kolem rána co rána
a mám jedovatý zbarvení
RUCE PRYČ A NESAHAT!
paží ti projede tisíce jehel,
bolest,bolest, pálení
v lese maj ohýnek, ještě horký buřty
a huby zcela spálený





-letí kolem vzácně sovy pálený
(snad si z nich taky neopečou buřty.)

domov

28. listopadu 2011 v 19:21 | christina machart |  Reanimace veršem
cigáro u huby
u huby cigáro
triko má naruby
pracuje za málo
podlitý voči,
na krku žebradlo
dával by do pusy
co by ho napadlo.

Letím

27. listopadu 2011 v 17:34 | christina machart |  Reanimace veršem
Letím...
podrážky špinavé
předtím
nebyly krvavé
nevím
zda-li jsem šlápla vedle
povím
to až mé tělo zhebne

Rychlý jako...

26. listopadu 2011 v 21:18 | christina machart |  Divou zvěří

Rychlý jako blesk potkan

6 rukou

26. listopadu 2011 v 20:41 | christina machart |  Pokusem

Víte o co se často pokouším?
ochutnávat něco nového-cucat si palec.
Na neštěstí už to radši nezkouším
nejsem přece prstoznalec

Bacil bacil bacila

24. listopadu 2011 v 21:06 | christina machart |  Reanimace veršem


Plivneš na knihu co jsem napsala,
hleny a bakterie jen potvrzují jaký je o ni zájem
i ty blbý bacily se o ni předhání, aby ti mezi střevy četly na ukliděnou
vždyť to jsou chudáci...
ikdyž ráda bych
měla tohleto na práci
a stala bych se jedním z nich
ach jak já bych se vyžívala
jak někdo pomalu umírá
ach jak já bych si v tom libovala
jak bolestí oči znaveně závírá

vybroušený diamant

23. listopadu 2011 v 20:26 | christina machart |  Reanimace veršem
Řeč mám tichou
řeč je jenom
průřez pýchou
zesměšni mě,
zesměšni mě,
mlčím.
mlčím.
myslím na touhy vysněné
vysněný hovno.
křičím.
křičím.

botky do robotky

22. listopadu 2011 v 19:56 | christina machart |  Reanimace veršem
své boty hodila jsem již dávno do šrotu
už nikdy nebudou dělat žádnou robotu
a ani nikdy nedělaly.
bez práce nejsou koláče, jak tvrdí staré přísloví
bez práci nejsou boty,
za práci boty budou
slouží jak pokladna na žebroty
zmírám už na ulici nudou!

(nos v té zimě-chytá barvu rudou)



přecpaná.

21. listopadu 2011 v 19:28 | christina machart |  Reanimace veršem
každý den bezduše
procházím kolem míst
co vpíjí se do duše
chtějí mě chtějí mě pohltit, chtějí mě sníst
bez jídla krmená
reklamou na krásu
jak smyslů zbavena
víc toho nespasu!!!

zabít mrtvého

20. listopadu 2011 v 14:15 | christina machart |  Lidmi okolo nás
je mi blaze
ve vší snaze
zabít mrtvého...

mystické místo, tam kde popelnice mluví

20. listopadu 2011 v 13:37 | christina machart |  Reanimace veršem
žít někde daleko za lesem
tak daleko že to nesnesem
v naději že jsem sama
mezi čtyřma očima,
já,popelnice, já.
a špinavá kočka
co žije s náma.
V popelnici
já,kočka,já jinak docela sama.

pitomá báseň o pitomosti

16. listopadu 2011 v 20:50 | christina machart |  Reanimace veršem
Hele, nech těch pitomostí
těch umíš celkem, celkem dosti!
a radši si sedni na prdel
a mlč, neříkej své názory jsou tu vzáncní hosti!
a kdo jsou ti vzácní hosti?
co to kecáš za blbosti?
přišly jenom spálený kosti
a je jich věř mi,
veř mi dosti!
a neříkej už pitomosti,
je celkem hodně k zlosti!

nahota

16. listopadu 2011 v 20:22 | christina machart |  Reanimace veršem
první dny v životě
strávila jsem v nahotě
uplynul rok a po roce dva
v růžových šatěch mě nikdo nepozná
najednou nahota je hrozně sprostá
vždyť je to jen tělo nikdo jej nezná
a potom stáří, výstřih si zakrývám
se svými přáteli se dávno již nevídám...
pak přijde pomník co nemůžu zaplatit a z kůže zbyly jenom kosti
jakobych svlíkla všechny své ctnosti.
a stejně tak jako tak jsem nahá v hrobě
je těžký žit v týhle době
je lehký "žít" na hřbitově.


obsah odpadního koše

15. listopadu 2011 v 17:58 | christina machart |  Reanimace veršem
mý mozkový buňky odumíraj
hlavně že umělé mám poprsí
do disneylandu násilníci v mikimauzím oblečku tě vítaj
buď ráda že tě někdo zřídka slušně poprosí
pumpujou do mě kmenový buňky a búúúhvíjakýještě svinstvo
připadám si celá jak plastová panna
kdo v metru drží ti místo?
a z tebe místo z pistole se ozývá se rána
ty jsi ten co drží stroj
co zmáčkne a zabije
je to tak lehké, zkus to, jen se neboj!
a krev se zemí prolije.

pod povrch

13. listopadu 2011 v 16:15 | christina machart |  Reanimace veršem
pod kůží vepsaná
minulost rýhami
jsi jenom neznámá
a hnusná pro dámy
pod tváří
cestičky a plíseň skrývá se
nijak se netváří
plesnivá nezdá se.
mladá a naivní
krásná a dětská
pod kůží vrásky, nikdo je nevidí
pod povrchem každým pórem hniješ dneska (i zítra)
(skoč do hlubin mého nitra...)
(mozek je ministerstvem vnitra)

přepadne mě někdy zloděj a tím je špatná nálada

12. listopadu 2011 v 18:00 | christina machart |  Reanimace veršem
Bože pomoc mi...
odezírám z rtů bezmocná slova
jsi jenom ve věčné iluzi
tak se vzpamatuj Machartová!



tváří v tvář

12. listopadu 2011 v 13:25 | christina machart |  Pokusem

ležím v koši.
lepší je cejtit shnilý banány.
než cejtit záchod,
na kterým píšu básně den co den.


pravidla pro čtení tohoto textu

12. listopadu 2011 v 10:57 | christina machart |  Reanimace veršem

Pravidla neexistujou,
všechno má být takový jaký to je.
a ty nejsi stolní hrou
každý kdo je hodný poletí do nebe...
chodit jen po vyznačenejch cestách
za všema lidma ve stádě jak ovce
na přechodu choďte ve žlutejch vestách
oblek za tísíce a kravata - stejně ze sebe děláš jenom blbce

nálada pod/nad psa

10. listopadu 2011 v 20:54 | christina machart |  Reanimace veršem
někdy bulím jako malý děcko
jsem rozzuřená jako pes
a pak mi najednou přijde všecko
hepy a krásně medový
tak tomu je zrovna dnes
proč? to se nikdo nedoví

možná jsem nemožná

10. listopadu 2011 v 15:05 | christina machart |  Reanimace veršem
Sedím v záchodový kabince,
bez papíru a s prochcaným prkýnkem
a na de mnou sekáči,
vesele tančíce,
vychloubají se že mají osm noh.

je možné že jsem nemožná?
nebo je nemožné že jsem možná?