Bouřlivé večírky

1. června 2015 v 22:46 | Christina |  Reanimace veršem
Takové večery,
toulavé večírky,
večery před bouří,
i asfalt poslouchá hromové opery.
Což teprv publikum ze zídky v lóži.
Hromosvody konají svou nešťastnou práci,
operují tu operu.
'To zas jen na chvilku přijeli cirkusáci,
cvičené blesky předvést večeru'
konverzují mouchy hodující na lejnech,
holubi se druží na střechách,
tak snad raději půjdu cestou koček.
Slyším jak obtloustlé ženy v negližé a natáčkách,
nadávají podivným slangem z balkónů na prádlo,
jež zběsile sundávají, neboť pochytilo dešťovou hantýrku.
Snažím se také pochytit ten dialekt,
ale to už se z divadelní noblesy stane rituál
a z večeru noc bleskových neonů.
Tisíce strážných roztočů bdí nad mými rozbouřenými sny,
než první svítání zatáhne oponu.
 

Ořech

27. dubna 2015 v 21:23 | Christina |  Reanimace veršem
Nikdy nezkrocený oř
toulavý vořech, co voní ořechy,
jež padají ze střech na střechy,
uštvané zpátky na ořech.
Tak to jde každou sezónu,
prašivec schová se pod větvemi,
jako herec za oponu.
Tak tam leží
celý svobodný,
tak svobodný, že skoro čeká pohlazení
voní chodbami,
kostelem,
a deštěm,
a vrací se po představení, po rozednění,
to potom vypráví stromu hospodské povídačky,
schová se za oponu bílého dne.
A stejně těm povídačkám nerozumí
Někdy jej pohladí opilý světec z gotického obrazu,
s propadlou dlouhou tváří do nebes
má na vrcholku hlavy věžičku,
-kulhají oba, pán i pes,
vyjí si společně kulhavou písničku
Jeho oči jsou rosety zpustlého kostela,
opírá se o vyřezávanou hůl,
s prohnutou páteří v lomeném oblouku.
Oba tam sedí,
potichu,
s kostelní myší a zástupem pavouků
Jen zazní varhany,
to lidé zpívají,
zavyje chorál
a lidé... ti tomu stejně nerozmí
Tak zmáčený vrací se pod ořech,
trubadúr, jež vyje dámě střech,
a ořech,ten pláče oříšky pro střechu,
vždyť jedině v noci ji nestíní.

tralalalalalalala

14. dubna 2015 v 9:29 | Christina |  Reanimace veršem
Hladké blyštivé oplatky,
v nichž se zrcadlí zkamenělé duše těch, jež je pokřtily na diamanty,rubíny a opály.
Vyleštěná zrcátka,
co nikdy nepronikla do struktur opravdových tváří démonů hornin, drsných a zvrásněných,
ani do tajemných chemických vzorců, tak krásně abstraktních ve své syrovosti.
To třpytivé pozlátko na labutí šíji ženy,
je to jakýsi nemotorný způsob uctívaní.
Klikatý rodokmen, tak rozsáhlý, že se dotýká prvopočátku,
zkamenělé pohřebiště prvního života,
jak by jej mohl zničit nějaký nadšený hledač pokladů?
Jsou to kapičky odnesené z domoviny dolů na světlo,
oběšené na labutích šíjích.
Je to všudypřítomný dech země,
tlukot srdce, každého živočicha.
Vždyť jsi to byl Ty, když jsi poprvé opustil koruny stromu a vzpřímil se,
štětinatý op, zvíře s instinkty a reflexy, z nichž vyčnívá jediné životní poslání
zplodit potomka.
A byl jsi to ty,kdo zkrotil oheň, obávaného a uctívaného Boha,
jež se stal symbol dávnověkých obřadů a rituálů,
stejně tak jako katastrof,požárů a jeden z nejkrutějších popravčích nástrojů.
A byl jsi to ty, vyhnán z ráje, prokletý lidstvím se všemi touhami, studem
a strachem ze smrti
A byl jsi to ty, když jsi první našel Boha, téměř zhmotnělého ve své spravedlivé individualitě, třebaže tluče v srdci každého živočicha,
jen se podívej do zrcadla, podívej se na ženu v supermarketu za pultem,na ohyzdného žebráka s třesavýma rukama, není to směšné? směšné a překrásné, jak totožně jim tluče srdce?
A byl jsi ten, jež opracoval první kámen, který vykvetl do překrásného chrámu.
ten, jež se první opájel, nasosaný jako čmelák,
první orientální obchodník s perskými koberci s vlasy od kari, plný spletitých mámivých vůní orientu, smlouvavý s nažloutlými prsty,
první šaman zbaven vědomí, v tajemné křeči magického rituálu,
první nadšený hledač pokladů,
první žena s labutí šíjí,
Není to v buňkách,
nejsi to Ty,
nejsou to předci, co ti koluje v žilách,
ani kmeny, ani národy,
Tvoje jedinečnost je smítkem celých dějin
Lidskost je neustále opakovaný žert
 


a.

23. února 2015 v 17:20 | Christina |  Reanimace veršem
Dlouhé špagetové ulice se třepí
-krok co krok
maličké ostrůvky a ze zdí izolepy
spojují každou
-blok co blok.
Má matka město
mě spolkla smířeně.
Jako když polkneš medicínu
a jediný protest je němý škleb.
Co hrdlo ráčí?
Ochablé boxovací pytle
pěstmi prosí je hrdlorváči
o jediný tón.
Pamětníci zvuku,
bicepsy barytonů
a v duši soprány.
Ochabli tichem.
To hrdlo ráčí.
Po vlhké napuchlé tepající stěně,
šplhají ve frontách sebevrazi,
převažují dobrodruzi, kteří touží znát to i ono,
zbabělí chudáci dožadující se uznání a slávy,
kajícníci, jež se obětují svým bohům,
protože možná touží znát to i ono,
třeba uznání a slávu.
Tak z nhrdla kráčí
Lidé staví obrovské pevnosti.
Zazdívají džungly.
To hrdlo ráčí?
Snad proto ve všech kamenech tepou cizokrajné rostliny a zkroucené exotické houby s tajemstvím za klobouky,
bublají tam bažiny a šelmy se probouzí v noci ,skřeky pralesních démonů ožívají s nimi a bludné kořeny se plazí i skrze ty zdi, protože kámen se sotva ubrání takové čiré síle.
Tam uvnitř je vyhnanství, úkryt štvanců před davem,
lákadlo kurážných dětí, co se vzájemně trumfují,
ale už se nevrátí.
Džungle je poustevnou a chrámem bájných hrdinů a kočovníků
Vrátí se!. Posvátné legendy , to džugle pláče
a oni netuší. Chudáci. Možná dobře jim.
Jen ve starých židlích budou navždy vrzat skvostné zahrady paláců divošství a ve zvlhlém dřevě třískat třísku do prstů na památku,
Aby si krev rovzpomněla na předka,
A budou se i ježit v krysích srstech po tisíciletí docela nevysloveny.
Potom je najde nějaký ubohý myslitel, uzlíčky neštěstí na podlaze, v domnění, že jsou jeho,
že si je tam zapomněl.
Chichotalky, potiše se smějí lidkosti, protože ony sami chtěly být zase připomenuty a vysloveny.
Vždyť snad jen opilci a děti cítí tep džungle uvnitř sebe samých.
A taky šašci, šašci soužící se ve svých báječných blýskavých trikotech
Neony totiž vymřely a manéže jsou pouště.
A už se nevrátí.
To hrdlo ráčí.
Už se nevrátím.
na konci světa
skrz brány krkavice města
za pustinou
prvních a posledních
slétají se jako supi za mršinou
vrátím se, až se stanu jednou z nich.

o zimních časech

22. ledna 2015 v 23:33 | Christina |  Reanimace veršem
A lesům zase zřídly vlasy
a je jim sladce, ach jak sladce,
když břitvy paprsků seřízly bílé fousy
a pozor- pozor na licousy
uvězněné v jinovatce!
Křičí plešaté větve korunující vrány,
až dech se tají, jak z nich taje,
to poznají jen jehličnany.
A snad i divoženky, které soupeří v exování zamrzlých jezírek.
Pitvoří se a pošklebují lysinám vypelichaného památného stromu.
A na druhé straně,
lišácký chlápek dal dobrou noc,
asketové na flašce rumu, uchopí zvadlé dějiny,
babičky pečují o náhrobky jako dobrovolnice
a sami jsou jak větvičky,
staříci- vysložilí maršálové s demencí v garsonce rozprávějí s varnou konvicí
a badatelé pitvají drobné savce ve svých laboratořích, v naději, že objeví něco velkého, odsouzeni do katedry přírodopisu.
Jen ponocný se budí s kokrháči
a mně je sladce, ach jak sladce, tak sladce k pláči.

Láska

4. ledna 2015 v 19:36 | Christina |  Reanimace veršem
Na střeše jednoho z těch starých pražských domů se opaluje nevidomí mládenec
Jak se mu zimní paprsky krutě mstí!
'To máš za to, to máš za to, jak jsi se tenkrát v létě celý halil do opalovacího krému, nezdvořáku jeden!'
Rád by jim pověděl, že mu připadalo, že paprsků není hoden, že na nich lpí, ale přesto nechce ani jediný pošpinit svým světským tělem, být součástí něčeho tak nadpozemského, marně by jim domlouval, jak je ctí, uznává a ano, dokonce po nich touží stejně tak jako po pozdě letní jinovatce kárající rozpustilé sluneční děti světélkující tajnou hru na oknech.
Mateřská námraza s otcovskou autoritou a respektem zvolává 'do hajan!'
Co by se jim napovídal toho, co nechtějí slyšet a tak začíná příběh malé rodinné tragédie, všední hry, nepříliš dobře napsané.
Nevšední! Vždyť dnes se píše neděle!
Prokřehlý, vypráví o hluchoněmé cizince, sousedce z půdy a s dlouhýma nohama,
Není němá, tlumočí za ní podpatky, když vchází brankou do domu,
vykládají samé žerty,zábavné historky a to se satén, jež ji těsně a pevně objímá zlobí šeptáním do těla hlubokou zasmušilou impresí odmítavé melodie.
Podpatky to nenechají jen tak a celé se rozlítí.
Z okna vykoukne stařena se sovíma očima.
Povzdechne si: 'Dnes přišla příliš brzy.'
Záclony se zavlní, je ta tam
a přichází až s tmou s jakousi oddaností, jež nosí netopýři.
Na střeše hraje nevidomí mládenec pro hluchoněmou dámu na struny paprsků.
Zapadají.
Chtěl by ji povědět jak je krásná, ale stejně by to neslyšela..
Vzpomíná na žertovné anekdoty podpadků
i na zodpovědný vztekající se satén,
Dlouhé plaché noční kroky, jež jsou zakokrhání pro půlnoční stařeny.
Na modré oči,
ještě, že je neviděl.

Intuice

2. ledna 2015 v 16:24 | Christina |  Reanimace veršem
Je císařovnou
Je kurvou
a nepoměry v tomhle vztahu
ze mě sají a strhávají podobu
jsem skrčeným masem strčeným pod podlahu
propadám se, stahuje mě do spodu
-Čí je ta koketa?
-Kdo ví? Ale je prokletá
-Tak zná někdo tuhle koketnici?
-Ach, to máš čest s Intuici.
Nezpracováné maso se přímíchalo do exotického pokrmu,
příliš okořeněného , příliš osoleného, to asi pro slzy v objetí holých kostí
asi nějaké šelmy, ulovené ve špatný čas nebo ve špatném pralese.
Také, řekla bych příliš bobtajícího a příliš syčícího, to asi pro hadí ženy v objetí pružných žvýkacích snů
Příliš bažiného a příliš rozkládajícího se to asi pro formalitky hřbitovů při západu slunce.
A talíř kypí už nechce víc a hrdlo ráčí ,ráčí sevřené v křeči.
stažené z kůže grotesktními rváči v komiksovém skeči.
Je to abstraktní obraz zhltaný s vervou umělce.
Nebo milence, to je snad totéž.
Dnes jsem se zrodila prvotřídní a libová, vykostěná, opracovaná
atrakce.
Intuitivně pohlcená
splašená abstrakce
zvhrnutá do obrysů, zkažená do morku konkrétnosti.
Čekala mě kurva a císařovna
Na ulici
Čekala mě francouzská s cigaretou a rtěnkou
Nejsem ji rovna

Věnovaná kšandám, kostem a fešáckým čapkám

26. prosince 2014 v 11:25 | Christina |  Reanimace veršem
Pro flašky prázdné sirotčince,
vrácené kovboji bez financí
a v kabince se svádí bince
v aleji pisoárů našli jsme romanci.
Romanci stolů
zvrzaných stařešinou,
oplzlých šerifů
a ztřískaných karbaníků
se čmajznutou nocí
srdce piky kříže káry
káry káry
romanci mozaiky pokoutníků
romanci zákoutí trubek
romanci nocohltanů
a romanci mrouskajících se kočkovin
- a na stole rozcapené ráno bez financí
tak pozbyla jsem asi romanci


Na Kampě

8. prosince 2014 v 21:57 | Christina |  Reanimace veršem
Na Kampě
mořských koníků trojspřeží
když je vyhasínající světlo
v pouliční lampě střeží.
mořští? Kdepak, jen seškrábnu omítku
a zeď už kreslí podkůvku každému z malty kopýtku
náleží pobudům, loupežníkům zdí, mistrům žebrákům
a pupkatým vetešníkům bez hlavy,
kteří si zapomněly tlusté, kulaté brýle
náleží také bratříčkům a sousedům antikvářům,
širokým jako bichle,s vlasy prořídlými jako knihovny,
které vzaly za své.
Některým z nich se kroutí do prstýnků veršů,
působí jako barokní andělíci s nateklými frňáky,
nikterak směšně, spíš velkolepě jako opony divadelních sálů,
prázdných stejně jako flašky na jejich nočních stolcích,
jiní nosí dlouhé satirické přehazovačky
v hlavách jim prokvétají kouty neprobádaných ostrovů z dobrodružných knih,
poznala jsem jednoho, který se dočista změnil v encyklopedii
a místo kabátu věšel si na věšák latinské, odborné názvy a definice jež mu náhodou vypadly z hlavy
jsou tu i tací, kteří mají v pěšinkách lomené oblouky gotických katedrál
se zpuchřelými rty a zvadlými,oteklými tvářemi jsou jako tisíckrát slepované,potrhané vazby knih,
tváře ohmatané jako stránky, a zašedlé fousy věrně imitují vrstvy prachu
Zoufají si ve svých kabinetech, marná práce,
'Nikdo si je nekoupí'
vzlykají, první, druhý třetí,
a jak slaví se štamprličkou - nedej bože - když je někdo vyloupí.
Váleční veterání bezočkové na vozíku si nechávají předčítat,
nejraději mají dětské veršovánky a pořekadla.
Lampa zhasla a světlo nestřeží
koníci prchají z omítky otěží.
První skáče na barové židli,
druhý kříží,
třetí kráží.
První se nese na chůdách chodníku,
druhý překračuje mrtvoly,
třetí je překusuje.
První chodí po vodě,
druhý se utopil,
třetí si zapomněl boty ve skříni.
První se motá,
druhý se kolébá,
třetí balancuje na sekretáři.
První si hraje na honěnou s vteřinovou ručičkou,
druhý by si s ní zahrál raději na schovku
třetí by to zkusil nejraději s hodinovou.
První snídá,
druhý nejí,
třetí zvrací.
První upadl,
druhý se zvedl,
třetí má bouli na hlavě.
První se tváří jako náhrobní kámen,
druhý ho zkusí napodobit,
třetí umře, aby se neřeklo.
A ono se skutečně neřekne.
Jednou se o tom budou psát básně,
ne příliš významné, avšak nikterak bezvýznamné.
A ty koníci?
tenkrát na Kampě.
když přeskákaly přes překážky všech ulicí
zmýlili se v lampě.

plavba

3. prosince 2014 v 16:43 | Christina |  Reanimace veršem
Dívka s berlemi a protézou
Pluje
Dívka s lodičkou na dřevěném kotníku.
pluje městem, malinko připitá, pádluje berličkami a je půvabná
Dívka s berlemi a protézou,
Kulhavé rande-vous v přístavu Kasino
Dívka s berlemi -kde je ji konec?
Beznohá ovíjí se kolem tyče
jako vlasovec na Aeskulapově holi.

Kam dál